Jak se dostat do Anglie jako Au Pair?

Fáze číslo jedna: Nalezení hostující rodiny.

Do_Anglie_Alice_Lily_Neradova

Každý z nás se ve svém životě dostane do fáze, kdy se sám sebe zeptá: „A co budu dělat teď?“ Ať už je to ve chvíli, kdy doděláme školu, skončíme v zaměstnání nebo prostě jen potřebujeme udělat v životě nějakou změnu. Já sama jsem si tu otázku položila v případě prvním, po tom, co jsem dokončila studium na střední škole. Přestože jsem již byla přijata na vysokou školu, naprosto jsem přehodnotila své rozhodnutí na ní nastoupit, protože to zkrátka nebylo přesně to, čemu bych se chtěla věnovat a čím bych chtěla strávit minimálně další tři roky svého života. Věděla jsem, že bych daleko raději studovala anglistiku na Karlově Univerzitě, jenže k tomu jsem potřebovala velmi dobrou angličtinu a tu jsem neměla. Rozhodla jsem se tedy, že místo návazného studia se vydám na šest měsíců do Anglie jako Au pair a svou znalost angličtiny si tak vylepším. Hned na začátku musím říct, že taková věc není zhola nemožná, ale velmi brzy jsem musela začít upravovat své představy. S odjezdem to totiž nešlo tak hladce, jak jsem si představovala.

Začala jsem tím, že jsem se zaregistrovala u agentury, která zprostředkovává Au pair pobyty. Vyplnila jsem své požadavky, a to především délku pobytu a oblast, kde bych si přála být umístěna a pak jsem ještě musela absolvovat pohovor v angličtině, aby v agentuře měli představu, jaké úrovně v tomto jazyce dosahuji. Dál mi nezbylo nic jiného než čekat, až mi agentura najde vhodnou rodinu. A čekala jsem vskutku dlouho. Začaly ubíhat dny, týdny, a dokonce i měsíce a zdálo se, že o mně stále žádná rodina neměla zájem. Obrátila jsem se tedy na agenturu s dotazem, proč tomu tak je a oni mi uvedli tyto tři důvody:

1) Většina rodin hledá Au pair na celý rok, a nejen na šest měsíců.
2) Úroveň mojí angličtiny nebyla příliš vysoká.
 3) Rodiny by nebyly ochotné obstarávat mi dietní jídlo kvůli mojí celiakii.

Samozřejmě, že mě tyto argumenty trochu postrašily a začala jsem se obávat, že se mi vůbec nepovede odjet. Obavy ovšem byly naprosto zbytečné a kdybych tehdy věděla, co vím dnes, a to sice, že žádný z těchto tří bodů není zase tak velkou překážkou, aby mi v odjezdu skutečně zabránily, celé to předodjezdové období bych byla daleko klidnější. Samozřejmě, že moje názory a zkušenosti jsou subjektivní a může se stát, že někdo má zase zkušenosti s realitou trochu jinou. Pokud s vámi ale mohu sdílet, to, co jsem ze zkušeností odkoukala já…

Tak za prvé, ano je pravda, že spousta rodin hledá Au pair minimálně na rok, především kvůli ohledům na jejich děti. Chvíli to trvá, než si u nich vybudujete nějakou důvěru a naopak, když k vám přilnou, to odcházení je těžké. Nicméně, setkala jsem se i s děvčaty (i chlapci), kteří odjeli do Británie jako Au pair jen na pouhé dva tři měsíce a také si rodinu dokázali najít. Pokud tedy někdo nemá celý rok, ale touží po tom si tuhle práci vyzkoušet, rozhodně to není nemožné! Jen to chce trochu víc trpělivosti a možná i samotné aktivní vyhledávání rodiny skrz internet.

Za druhé, ano dobrá angličtina je výhodou, ale co si budeme povídat, většina au pairek odjíždí pouze s tím, že umí pár základních vět a mnoho hostujících rodin s tím počítá. Časem se všechno zlepší a často je možné navštěvovat i kurzy angličtiny. Základ všeho je odhodit své zábrany a snažit se mluvit, co nejvíce, a to klidně i s chybami. Všechno pak přijde postupně.

Co se týče bodu tři a mojí bezlepkové diety, není to zase takový problém, jak mi agentura naznačovala. V Anglii máte bezlepkové a další dietní věci téměř v každém obchodě i restauraci a rodina vám klidně koupí nějaký ten chléb a těstoviny navíc a pokud ne v tom případě, to není ani rodina, ke které byste se chtěli dostat. Důležitá je vzájemná vstřícnost a respekt. To, že vám odmítají vyhovět s něčím tak zásadním, jako je obstarání jídla ze kterého, by vám nebylo špatně, je první varovné znamení. Od takové rodiny jenom ruce pryč. Protože jsem ale tehdy nic takového nevěděla a nemohla jsem nic udělat ani s bodem dva a tři, rozhodla jsem se alespoň upravit bod číslo jedna a na místo šest měsíců jsem svolila k tomu odcestovat rovnou na dvanáct. Snad díky tomu (a také protože jsem svůj netrpělivý komentář zveřejnila na facebookových stránkách agentury) se věci daly do pohybu a agentura mi zavolala, že mi našli potenciální host family a zdali mám o ně zájem. Zájem jsem samozřejmě měla.

Co tedy zbývalo ještě udělat, abych si své místo u této rodiny zajistila? To, že o mě rodina projevila zájem, totiž ještě stoprocentně neznamenalo, že je můj odjezd k nim jistý. Bylo potřeba absolvovat telefonát nebo spíš Skype rozhovor s rodinnou. Samozřejmě, že jsem z toho byla poněkud nervózní, především kvůli své nedokonalé angličtině, ale jak jsem již zmínila, mnoho rodin počítá s tím, že nemluvíte dokonale. Přeci jen si vás ale chtějí ještě proklepnout, než si vás nastěhují do svého domu. Většinou takový hovor netrvá déle než půl hodinky, rodina se vás ptá na to, jestli o sobě můžete něco říct, proč jste se rozhodli pro tuhle práci, jestli máte doma nějaké serióznější závazky nebo se vás taky případně můžou zeptat, jak byste případně řešili určitou situaci (máte třeba tři děti a začnou se vám prát atd). Není ale třeba hledat v tom nějakou vědu, nejlepší je odpovídat upřímně a instinktivně a nebát se na oplátku zeptat na věci, které zajímají vás, protože oni si sice nastěhují vás do svého domu, ale vy s nimi budete žít a pracovat pro ně! Spokojenost musí být oboustranná.

Abych pravdu řekla, tehdy to nebyl můj první Skype s host family. Protože jsem byla značně netrpělivá a agentura se mi dlouho neozývala, začala jsem si hledat rodinu sama. Lze se totiž dost dobře obejít i bez ní a ušetříte tak za zbytečné poplatky. Existují internetové databáze, (jako například https://www.aupairworld.com/en) kde si vytvoříte profil, který pak budou mít rodiny k zobrazení a stejně je tomu i naopak a sami si můžete prohlížet profily rodin, které hledají novou Au pair. Další možnost taky nabízí různé facebookové skupiny pro au pair, a to jak ty anglické, tak i české,potažmo slovenské (za ty má nejsilnější komunitu tato: Au Pairs in https://www.facebook.com/groups/169432663200593/ ) kam si stačí napsat inzerát nebo na nějaký odpovědět. I když se to může zdát jako značně riskantní krok, zcela bych ho nezavrhovala. Já sama jsem si svou druhou rodinu, u které jsem pracovala, našla právě přes skupinu na Facebooku. I když je potřeba dodat, že se všechno může s příchodem Brexitu změnit a odjezd bez agentury nebude možný. Prozatím jsou však všechny tyto možnosti otevřeny. Je pravdou, že agentury si všechny rodiny prověří lépe než Facebook či jiné internetové servery, ale ani to vám zcela nezaručí, že s rodinou budete vycházet. Z vyprávění hned několika Au pairek vím, že když pak měly problém, agentura jim stejně nedokázala pořádně pomoci a problém si musely vyřešit sami. Ne, že bych chtěla nějak agenturám křivdit, sama jsem kromě delšího čekání neměla žádný problém. První rodina, u které jsem byla nakonec celých třináct měsíců, byla přesně ta, kterou mi našli oni. Důležité je ale mít otevřenou mysl ke všem variantám a nebát se vyrazit do světa, protože ať už v tom lepším či horším případě, zkušenost to bude jedinečná.

Londýnské toulky…

Po stopách Mary W&S

Bylo kolem páté hodiny a já si nebyla jistá, jestli mám dost času. Má nejlepší kamarádka měla dorazit na Londýnské nádraží St Pancras v šest hodin, to by mi Old_StPancras_church_by_lilyalicedávalo zhruba hodinu, tudíž teoreticky dost času na to, abych došla na místo, které jsem chtěla navštívit už celé měsíce. Podle google maps to bylo chůzí pouhých osm minut od nádraží. Problém byl ale v tom, že jsem se zásadně nedokázala v mapách orientovat! A to ani v tomhle případě, kdy jsem relativně dobře znala okolí St Pancras a můj cíl nebyl nijak daleko. Váhala jsem tedy, jestli se mám skutečně odhodlat k mojí malé výpravě, anebo to raději nechat až na někdy jindy. Nakonec mi to ale přeci jen nedalo a rozhodla jsem zkusit své štěstí. Samozřejmě, že jsem se vydala na zcela opačnou stranu, než jsem měla, a to hned dvakrát! Štěstí se na mně ale přeci jen usmálo a já se konečně dokázala zorientovat, především díky mé oblíbené Britské národní knihovně, která se prokázala jako užitečným záchytným bodem. Konec konců to byl i značně symbolický záchytný bod, mým cílem byl totiž hrob jedné z největších autorek britské literatury, Mary Wollstencraft. Na její jméno a dílo jsem narazila až teprve před třemi lety, během mého prvního ročníku na vysoké škole. Už tehdy mě její slova v díle A Vindictation of Rights of Women značně zaujala. Její argumenty na to, že by se ženám mělo dostat stejného vzdělání jako mužům, aby mohli být rovnocennými partnery a stejně tak, že ženy by raději než nad muži, měly mít vládu sami nad sebou, se mohou zdát dnes již irelevantní, ale z vlastního pozorovaní musím zkonstatovat, že tomu tak vždy zcela není. Navíc, jako studentka literatury a dějin, oceňuji tyto argumenty pro jejich historický význam. Na ženu v osmnáctém století tohle byly zajisté velmi pokrokové názory, a přesto se s nimi Mary nijak netajila, ba přímo naopak. Můj zájem o Mary se ale rozvíjel postupně, samozřejmě jsem si jí zapamatovala z hodin Romantismu a když jsem tedy o rok později při návštěvě knihkupectví narazila na velmi hezky vyvedený výtisk jejího nejslavnějšího díla, nezaváhala jsem, a i přes svou značně zchudlou peněženku jsem si výtisk zakoupila. Ihned si ta knížečka získala čestné místo na mém stolku, kde mám vystavené ty nejvýznamnější knihy, které vlastním a mám u sebe v Canterbury. Od té doby se mi také stala značným zdrojem inspirace. To mě dovedlo až k tomu si sehnat Maryin životopis a zjistit o ní samotné něco více. Moje volba padla na publikaci od Charlotte Gordon, která se ve své knize detailně zabývá nejen životem Mary Wollestonecraft ale také životem její dcery a autorky Frankensteina, Mary Shelley. Právě tahle kniha ve mně probudila tu neuvěřitelnou touhu navštívit hřbitov, kde byla Mary Wollestencraft původně pohřbená. Jelikož to bylo nakonec skutečně jen pár minut od nádraží St Pancras, moje návštěva tohoto místa nebyla nikterak nemožná.

Přestože jsem měla Londýn relativně blízko, přibližně hodinu vlakem z Canterbury, nedařilo se mi najít čas se sem skutečně vypravit. Konec konců poslední ročník vysoké mi nedával moc volného času-.  Příležitost se mi naskytla až po dokončení všech zkoušek a kdy jsem tedy už vlastně neměla nic moc lepšího na práci. Vlastně jsem za to byla nakonec i ráda, protože mi to dalo příležitost svůj záměr zmínit před mojí tetou a zároveň velmi dobrou kamarádkou Míšou. Můj nápad i osobnost Mary ji zaujala, a tak můj plán o něco ještě vylepšila a obohatila. Mezi Míšiny dovednosti totiž patří to, že dokáže z datumu narození či dokonce i ze jména, dát dohromady osobní melodii toho daného člověka, jemuž tyto detaily patří. Vytvořila tak melodii i pro Mary Wollstencraft a nahrála mi ji na Youtube, abych si ji mohla pustit, až budu stát u Maryina hrobu a jen tak ještě umocnila ten silný spirituální zážitek, který mě na místě jistě čekal. Když jsem tedy prošla (naštěstí otevřenou) bránou na starý hřbitov, doufala jsem jen, že se mi hrob skutečně povede najít a že mě nezklame internetové připojení. Hřbitov to nebyl nijak velký a už od prvního pohledu na místní náhrobky jsem dokázala říct, že byl velmi starý a už jistě léta nepoužívaný. Kostelík zde však stále stál, a to místo bylo přístupné veřejnosti. Byl to skoro takový jeden z mnoha Londýnských parků. Zahlédla jsem hned několik lidí se jen tak povalovat na trávě, jako kdyby to snad bylo nějaké příhodné piknikové místo. Později, v zadní části, jsem spatřila chlapce, jak se snaží naučit, pravděpodobně jeho dívku, jezdit na kole. Moje pozornost se ale z lidí velmi rychle stočila na náhrobky. Nejprve jsem se vydala vpravo a začala pátrat po Maryně jméně. Podle obrázku na internetu jsem měla jakési tušení, jak její náhrobek vypadá, ale přesto jsem si pro jistotu pročítala všechny. Abych byla přesnější, snažila se pročítat. Většina náhrobků totiž už byla až příliš zašlých časem, a tudíž velmi špatně čitelných. Zklamaně jsem se tedy procházela po hřbitově. Až když jsem se dostala do druhé části, kde jsem už z dáli zahlédla hrob, který svým tvarem odpovídal tomu, co jsem si našla na internetu, jsem zajásala. Okamžitě jsem k němu zamířila a brzy jsem začala rozeznávat slova Mary Godwin, což bylo jméno, které Mary přijala po svém sňatku se spisovatelem a filozofem Williamem Godwinem. Něco mi na tom ale úplně nesedělo, protože jsem si byla jistá, že její dívčí jméno na tom náhrobku muselo být také. Až když jsem přišla přímo k hrobu, rozeznala jsem i další slova, která prozrazovala, že tohle byla Mary-Jane; druhá žena Williama Godwina. Pocítila jsem lehký osten zklamání, ale hned ho zase zahnala, protože i tohle přece znamenalo, že jsem na dobré stopě! Popošla jsem tedy o kousek a z druhé strany náhrobku přečetla jméno samotného Williama Godwina. Na okamžik jsem se pozastavila. I když jsem od Godwina sama nic nečetla, byla jsem si vědoma toho, že to byl významný autor a zasloužil si také své uznání. Pak už jsem se ale konečně dostala k tomu náhrobku, který mě zajímal nejvíc a kvůli kterému jsem se sem vydala. Několik málo vteřin jsem na něj zůstala zírat bez pohnutí a snažila se srovnat si své myšlenky a pak jsem natáhla ruku vpřed. Na vršku toho náhrobku bylo několik uschlých sedmikrásek a já zalitovala, že jsem sama nic nepřinesla, snad jen možná tu píseň, kterou mi nahrála Míša. Hned jsem tedy sáhla po telefonu a s úlevou zjistila, že mě internetové připojení nezklamalo. Spokojeně jsem se tedy usmála a než jsem spustila přehrávání, tak jsem se ještě jednou rozhlédla kolem. Nikdo mi moc nevěnoval pozornost, snad možná až na dva postarší muže, kteří postávali u jednoho z východů hřbitova. Napadlo mě, jestli přemýšlí nad tím, cože to u toho starého náhrobku dělám, nebo moc dobře věděli, čí náhrobek to je a už podobnou situaci zažili. Přeci jen to musí být často navštěvované místo. Těch pár sedmikrásek bylo jasným důkazem.

Dál už jsem se ale o ty muže nezajímala, ať si třeba myslí, že jsem blázen. Místo toho jsem si pustila Míšinu nahrávku a znova svou pozornost zaměřila na ten kamenný náhrobek přede mnou. Fascinovaně jsem začala prsty opisovat písmena, která do něj byla vyryta. Nešlo jen o to, že tohle bylo místo, kde byla pohřbena Mary Wollstencraft, (přestože její ostatky byly přesunuty na jiný hřbitov) ale také o to, co tohle místo znamenalo pro Mary Shelley. Její otec jí sem brával od raného dětství, zde se naučila číst. Její malé nevinné prstíky, které o mnoho let později napsali Frankansteina a i další díla, se museli po těchto několika rytinách pohybovat tak podobně, jako teď právě ty mé. Nebyla jsem si jistá, které z nich jsem v tu chvíli vzdávala větší poctu; asi oběma tak nastejno. Ráda bych popsala ten pocit, který jsem při tom měla, ale myslím, že na to ve své slovní zásobě asi nemám dostatečný arzenál. Lehce se mi třásly ruce, vnímala jsem lehký letní vánek, který se mi opíral do tváří a pohrával si s mými vlasy. Vnímala Míšinu melodii, která by nemohla celou tu atmosféru vystihovat přesněji; každý tón vyslovoval Mary. Když se nad tím tak zamyslím, tak vlastně znám slovo, kterým jsem dokázala shrnout, co jsem cítila; Sublime feeling. Stav…pocit, který se spojoval právě s literaturou romantismu. Musela jsem se zvednout a na okamžik si jít sednou na lavičku kousek od Maryina hrobu. Myslela jsem při tom na to, jestli je alespoň trochu podobná té lavička, na které sedávala právě Mary Shelley, když navštěvovala hrob své matky a na které se odehrávala její první setkání s básníkem a její životní láskou, Percym Bysshe Shelleym. Rychle jsem vytáhla z tašky svůj zápisník a snažila se zapsat, co nejvíce svých dojmů z mé návštěvy, protože jsem se bála, že později už bych si je nedokázala vybavit tak přesně, a já jsem je nechtěla zapomenout. Pomalu mi také docházel čas. Nestrávila jsem ho tu ani zdaleka ani tolik, kolik jsem chtěla a rozhodně jsem nedokázala vstřebat všechno, co jsem z té atmosféry vstřebat chtěla; ale co se dalo dělat. Rozhodně jsem tady nebyla naposledy. Rychle jsem tedy na stránku naškrábala své poslední poznámky a sundala si sluchátka z uší. Zcela zvláštně jsem ale stále byla schopná slyšet kytarové struny. Snad v jiné melodii, ale rozhodně jsem slyšela hru na kytaru. Zvědavě jsem se rozhlédla a všimla si, že na druhé straně byl postarší muž, skutečně hrající na kytaru! Zajímavá shoda okolností, řekla jsem si s úsměvem a úsměv jsem věnovala i hudebníkovy. Můj sublime feeling se tím jen prohloubil a za to jsem mu byla vděčná. Ještě jednou jsem se ohlédla po Maryině náhrobku a po celém hřbitově a znova si umínila, že svou návštěvu zopakuji, až budu mít více času. Teď už jsem ale musela spěchat zpátky na St Pancras a konečně, po dlouhé době, se zase vidět se svou nejlepší kamarádkou. Však ona tu na mně jistě Mary do příště počká.

Mary_Wollstonecraft_Vindication_by_lilyalice

-Lily Alice

Slunovrat

21. červen…

Jak toto datum prozrazuje chtěla jsem tuto povídku zveřejnit už včera ale bohužel jsem se k tomu nedostala. Na tento den většinou připadá letní slunovrat, což je významná událost pro strážce živlů z mých knih Dokud nás smrt nerozdělí Michael.  Je to také datum narození, Leah, hlavní postavy z DNSN a proto jsem se rozhodla napsat kratší povídku na téma jejích patnáctých narozenin a tehdejšího slunovratu, který pro ni byl tak významný… Tak tedy, poněkud opožděně ale přeci! Všechno nejlepší Leah!

dokud_nas_smrt_nerozděli_youngadult_fantasy

 

Konečně nadešel ten den, na který jsem tak dlouho čekala. Den, na který jsem se připravovala od doby, co si vůbec dokážu vybavit. Právě dnes mi totiž bylo patnáct let! Nebyli to ale narozeniny, kvůli kterým byl dnešní den tolik výjimečný. Byl to slunovrat, při kterém konečně i já získám plně své schopnosti strážkyně země. Přestože jsem až do tohoto dne měla jako dítě strážců předpoklad k jakémukoliv z přírodních živlů, já jsem vždy cítila to nejintenzivnější propojení právě se zemí. V mé mysli jsem se tedy nepovažovala za nic jiného než právě strážkyni země, a tak jsem se nemohla dočkat až mi po dnešním večeru bude plně proudit celým tělem právě její energie a budu jí moci ovládat tak jak jsem o tom celé ty roky snila.

Nedočkavě jsem si povzdychla a netrpělivě jsem si poposedla na židli, čímž jsem si vysloužila okamžité pokárání od mámy, která pečlivě zaplétala květinovou čelenku do mých vlasů. Měla jsem velmi specifickou představu toho, jak chci o dnešním slunovratu vypadat a máma dělala co bylo v jejích silách, aby mi tu představu splnila. Toužila jsem sněhově bílých květech, které by zdobily mé měděné vlasy a měchově zelených splývavých šatech, které by odráželi barvu země a dokázali se při tanci divoce roztočit. Vše nakonec také vypadalo k mé naprosté spokojenosti. „Musíme stihnout i Oliviin účes,“ připomněla jsem horlivě svou nejlepší kamarádku, kterou stejně jako mě dnes čekal ten významný obřad během slunovratu. Na rozdíl ode mě se však plánovala stát strážkyní vody. Chystaly jsme se ale samozřejmě společně, nejen protože jsme byly nejlepšími kamarádkami a o tenhle večer jsme si společně plánovaly už celé roky ale také protože ona sama neměla vlastní mámu, co by jí s přípravou pomohla. Spolu s jejím bratrem přišli o své rodiče jako malé děti a moji rodiče se jich tak ujali jako opatrovníci.

„Když se přestaneš tak vrtět budeš hotová za chvilku a Olivie může přijít na řadu,“ napomenula mě znovu mamka.

„Žádný spěch, na rozdíl od Leah já jsem už oblečená a moje vlasy nezaberou ani z poloviny tolik času jako ty její, i když jsou dvakrát tak dlouhé,“ ozvala se rozverně Olivie z druhé strany místnosti.

„Jen jednou tak dlouhé,“ utrousila jsem uštěpačně, ale přesto ne skutečně uraženě. Na to jsem Olivii až příliš dobře znala. Než jsem se nadála, mamka s mými vlasy byla skutečně hotová a já jsem byla tak volná, abych se mohla dostrojit. Celý den jsem si ale připadala téměř jako v nějaké mlze, nebo nějakém neuvěřitelně zvláštním snu, kde se všechno kolem mě míhalo neuvěřitelnou rychlostí, a přesto nesnesitelně pomalu. Chvílemi jsem se až bála, že se večera snad ani nedočkám.

Nakonec ale přeci jen ten večer přišel. Čekala jsem na svou velkou chvíli pod letní večerní oblohou a zhluboka jsem se nadechovala provoněného teplého vzduchu. Olivie mi zatím nervózně tiskla ruku a byla až příliš podezřele tichá. Nemusela ale ani nic říkat, abych jí porozuměla. I když jsem se dnešního večera nemohly dočkat ta vážnost tohoto okamžiku byla přeci jen trochu děsivá. Navíc jsme se musely za chvilku rozdělit, protože jsme si každá zvolila jiný živel musely jsme být také každá v jiné skupině a čelit tak té největší nervozitě odděleně. Přesto na tom Olivie byla o něco lépe než já. Ona totiž vedle sebe bude mít svého bratra, dvojče Erica, jehož volba stejně jako Oliviina padla na vodu. To znamenalo, že budou spolu ve stejné skupině, což bylo něco, co jsem jim značně záviděla a trochu litovala, že jsem si nezvolila ten stejný živel. Jenže se nedalo nic dělat, voda byla asi až ten poslední živel, který bych chtěla skutečně ovládat, a tak jsem se musela smířit s tím, že budu od své kamarádky brzy odloučena. Malou útěchou mi bylo alespoň to, že strážci země přišli na řadu dřív než strážci vody, a tak jsem to měla mít za sebou dříve než oni a mohla jsem pak už v klidu přihlížet tomu, až budou podstupovat to samé co já.

*

Když nastal ten kýžený okamžik, kolena se mi roztřásla tak, až jsem si myslela, že nebudu schopná chůze. Spolu s další hrstkou mých vrstevníků jsem procházela skrz palouk, na němž se slavnost odehrávala a na jejímž konci byly připraveny dva trůny na nichž usedli dva z našich bohů. Právě oni nám měli umožnit propojení s našim zvoleným živlem. Jen matně jsem vnímala všechny dospělé strážce kolem nás, kteří tomu obřadu měli přihlížet a mezi nimiž byli i moji rodiče a moji mladší sourozenci. Stejně tak jsem si pořádně nedokázala vychutnat tu velkolepou výzdobu kolem. Najednou sem i zdálo, že všechny ty louče kolem mě oslepují a vůně z květin je až příliš omamná. Jediné, co jsem dokázala vnímat skutečně ostře byl bůh, který seděl na jednom ze dvou trůnů a o kterém jsem byla pevně přesvědčená, že právě on bude tím, kdo mi předá moje schopnosti. Nejsem si už tak jistá, co mě v mém přesvědčení utvrzovalo ještě předtím, než nás skutečně postavili do řady před ním, ale nějak jsem to prostě cítila v kostech. To mi ale pomohlo nabrat trochu sebejistoty, určitě jsem svůj živel nevolila špatně. Byla jsem hned asi tak třetí na řadě, a tak jsem se mu brzy ocitla brzy tváří v tvář. Byla to trochu podivná tvář a vlastně jsem si nebyla jistá, jestli na obličeji nemá nějakou masku. Měl hluboké oči a každé z nich bylo jinak zbarvené, levé bylo modré, a to pravé zase hnědé. Na tom by samo o sobě nebylo až nic tak zvláštního, ale i zbytek jeho tváře hrál tak trochu všemi barvami. Jeho čelo bylo zbarvené do šeda, zatímco jeho tváře zase do zelena a na bradě měl zase sněhově bílé strniště. Byl mnohonásobně vyšší než já a ten rozdíl byl ještě o to výraznější, když jsem před ním poklekla. Připadala jsem si k smrti vyděšená a srdce mi tlouklo až někde v krku. To vše ale opadlo ve chvíli, kdy jsem vložila své ruce do těch jeho a začala opakovat přísahu, kterou jsem se na dnešní večer tak svědomitě učila. Zaplavila mě totiž namísto toho tak silná vlna hřejivé a příjemné energie, že ve mně nezbylo kousek místo pro cokoliv jiného. Připadala jsem si najednou tak silná, jako nikdy v životě a měla jsem téměř až pocit, že se vznáším, a přesto jsem zcela jasně vnímala každičký milimetr země na které jsem klečela. Byla jsem v naprosté euforii a nadšeně jsem nastavila tvář hrsti okvětních plátků, kterými mě ten prazvláštní bůh zasypával. Byla jsem pevně přesvědčená, že tak dokonale jako právě v tuto chvíli se už nikdy, nikdy v životě cítit nebudu.

Ten okamžik byl ale pryč dřív, než jsem se nadála a já jsem musela ustoupit své místo dalšímu ze strážců v řadě za mnou. Byla to drobná dívenka jménem Grace a vypadala asi stejně tak nervózně jako ještě před chvilkou já. Povzbudivě jsem se na ní tedy usmála a rychle ustoupila. Ten pocit neuvěřitelní síly a energie však nikam neodcházel. Nadšeně jsem se rozběhla vyhledat svoji rodinu, abych s nimi mohla oslavovat. Byla to ale Olivie a její bratr koho jsem se nemohla dočkat až znova uvidím. Věděla jsem, že se mi to snad podaří ještě předtím, než přijde na řadě ta jejich chvíle. Doufala jsem, že si ke mně najdou cestu ještě před půlnocí, než se bohové na trůnech vymění a na řadu přijdou živly vody a vzduchu. Moje přání se mi splnilo jen z poloviny, netrvalo totiž dlouho a v davu jsem zahlédla Oliviinu plavou hlavu, která se kvapem blížila směrem k nám. Byla ovšem sama. Když dorazila až k nám nadšeně jsem jí samozřejmě objala ale i přesto jsem nedokázala zcela zastřít své zklamání, alespoň ne před Olivií.

„Myslím, že je příliš nervózní a potřebuje chvíli pro sebe,“ zašeptala mi do ucha a pak mě pustila ze svého sevření. „Já na tom nejsem o moc lépe,“ nervózně se usmála. „Chtěla jsem tě ale na chvilku vidět. Jaké to bylo?“ zeptala se se zájmem a snad i s jakousi obavou a pozorně si mě začala prohlížet.

„Božské,“ vydechla jsem ještě se značnou dávkou euforie. „Byl to ten nejúžasnější pocit, jaký jsem kdy zažila,“ ujistila jsem svou nejlepší kamarádku.

„Hm když to říkáš,“ zkonstatovala s jakousi úlevou ale pak se ještě na okamžik zatvářila pochybovačně, „takže to nebolí nebo tak? Nemáš u toho pocit, jako když se ti snaží vysát duši a vyrvat vnitřnosti z těla?“

Její dotaz zcela očividně pobavil mého tátu, protože jsem zaslechla, jak se uchechtl, zato já jsem na ní zůstala trochu překvapeně koukat. „Samozřejmě, že ne. Jak jsi na tohle přišla?“

„Věděla jsem, že lže!“ prohlásila energicky Olivie spíš tak pro sebe než, aby mi skutečně odpovídala.

Víc mi ale ani vysvětlovat nemusela. Eric si vždycky našel nějaký způsob, jak si utahovat ze své sestry. Znovu mě zamrzelo, že jsem neměla šanci ho spatřit před zahájením druhé části obřadu. Naše přátelství sice značně ochladlo od dob, kdy jsme byly ještě malé děti ale přesto jsem k němu stále chovala značnou náklonost. Nedalo se ale nic dělat. Musela jsem se smířit s tím, že ho uvidím až po skončení obřadu. Alespoň je tak velká šance, že z něj opadne veškerá nervozita a nebude hrozit, že se ho bude držet ta protivná nálada, co poslední dobou míval.

To jsem se ale tak trochu přepočítala. S dojetím jsem pozorovala, jak na Olivii přišla na řadu. Vypadala skoro spíš jako nějaká víla, v jejích bleděmodrých šatech a vlasech plných modrých perliček. Jako vždy byla překrásná a myslím, že to neuniklo ani bohyni, která jí předávala schopnosti vody. Všimla jsem si, jak se nad Olivií pozastavila a prohlédla si jí o něco pozorněji než ty předešlé strážce. Ještě pozorněji si pak prohlížela Erica, který nastoupil hned po své sestře a zcela jistě jí nenechal na pochybách, že byl Oliviiným dvojčetem. Co se tedy alespoň jeho vzhledu týkalo. Jejich vystupování bylo totiž naprosto odlišné. Zatímco Olivie k bohyni přistoupila, no ne zrovna s bázlivou úctou ale alespoň s jakousi pokorou, Ericův postoj odrážel spíš aroganci a pohrdání. Znepokojeně jsem si nad tím povzdychla. Nevím, co to do něj poslední dobou vjelo ale doufala jsem, že nevyvede nějakou hloupost. K mé úlevě zůstal jen u svého vzdorovitého výrazu, ale nic víc si nedovolil. Navíc jsem na něm poznala, jak jeho rebelie byla alespoň na chvíli přemožena sílou okamžiku ve chvíli, kdy v něm bohyně probudila schopnosti strážce vody. Usmála jsem se, dokázala jsem se do něj dost dobře vcítit, sama jsem si tím tenhle večer prošla a ta euforie okamžiku se prostě musela dostat i skrz Ericovu zatvrzelou náturu.

Netrpělivě jsem vyčkávala na to až celá ceremonie bude u konce a já budu moci ty poslední chvíle dnešních oslav slunovratu strávit po boku dvojčat. Olivii nebylo nijak těžké najít, hned po skončení jsem ji našla na vrchním kraji palouku, jak se rozhlíží kolem. Rozběhla jsem se k ní a nadšeně jí sevřela v náručí, „gratuluji,“ zašeptala jsem rozjařeně. Chtěla jsem říct víc ale nic vhodnějšího mě v tu chvíli nenapadlo, a tak jsem ji jen ještě chvilku držela, a i přes to, že její postava byla až neuvěřitelně křehká, cítila jsem jaká z ní sálala neuvěřitelná síla.

„Bylo to něco neuvěřitelného,“ prohlásila nadšeně a její modré oči při tom jenom zářili.

„Já vím,“ přikývla jsem na souhlas a znova jsem se usmála. „A kde je Eric?“ zeptala jsem se a zvědavě se rozhlédla, tak nějak jsem očekávala, že je najdu pohromadě.

„Vím já?“ pokrčila Olivia rameny. „Vytratil se skoro hned po tom, co nám bylo dovoleno vrátit se zpátky mezi ostatní. Snažím se nebrat si to ostatně,“ řekla trochu uraženě a dotčeně našpulila rty. Hned se ale zase uvolnila a místo toho ke mně natáhla ruku. „Však ho taky nepotřebujeme nebo jo?“ zasmála se a táhla mě směrem do tančícího davu.

Nijak jsem se nebránila. Rozběhla jsem se ruku v ruce se svojí nejlepší kamarádkou a zvesela si prozpěvovala slova právě hrající písně a zhluboka se při tom nadechovala čerstvého letního vzduchu. Dnešní noc už asi nemohla být krásnější! Co víc bych si v den patnáctých narozenin také ještě mohla přát? Snad možná jen… můj pohled se opět zatoulala do okolí a konečně se mi i podařilo ho spatřit. Tančil s jakousi drobnou hnědovláskou, kterou jsem brzy rozpoznala jako Lisu, strážkyni, která stejně jako my dnes získala své schopnosti. Její volba padla na oheň, jak už prozrazovala i rudá barva jejích šatů. Zlehka jsem šťouchla do Olivie a hlavou pokývala směrem k Ericovi. Rychle pochopila a začala si davem klestit cestu ke svému bratrovi, já jsem se držela jen v těsném závěsu za ní.

„Tak tohle je podstatnější než vlastní dvojče a věrná kamarádka,“ zašklebila se Olivie a zaklepala Ericovi na rameno hned jak ho měla na dosah.

„Otravné dvojče a její kamarádka jsi chtěla říct, že?“ zabručel otráveně Eric a já se snažila nezatvářit se zklamaně či ublíženě.

„Ne, to jsem říct nechtěla,“ usmála se na něj sladce a poté hodila na Lisu tak nepříjemný pohled, že se to děvče raději hned vytratilo.

„Oj, proč jsi to udělala Olivie?“ obořil se na svou sestru rozhořčeně Eric.

„Protože nechceš trávit zbytek slunovratu s Lisou, tak jsem ti pomohla se jí zbavit,“ odpověděla mu tak sebejistým a kritickým tónem, že si šlo jen těžko představit, že by se ní o tom dalo dál diskutovat.

Erica to ale zřejmě tak akorát pobavilo. „Nepovídej, a od kdy ty za mě rozhoduješ, co chci a co nechci?“

„Od té doby, co máš očividně zatmění mysli,“ odpověděla mu pohotově Olivie.

„Jenom protože nechci trávit každou svoji minutu s tebou a s Leah?“ ohradil se naštvaně Eric. „Proč bych taky měl? Vyrostli jsme a našim dětským hrám už odzvonilo. Vy dvě si zřejmě stále ještě vystačíte ale já bych rád rozšířil okruh svých přátel. Dělá to pak ten nudný život tady alespoň trochu zajímavější.“

„Hm to jistě,“ odfrkla si sarkasticky Olivie, „protože Lisa je tak chytrá a zábavná společnice.“

„Rozhodně lepší než ty sestřičko,“ ušklíbl se kysele Eric. „Takže když mě omluvíš rád bych se jí zase věnoval, slíbil jsem jí ještě nějaký ten tanec,“ mrkl na Olivii, a ještě, než se otočil k odchodu se na okamžik zarazil a zadíval se na nás. „Jinak vám ale přeji krásný zbytek večera, jsem si jist, že si ho užijete jo a mimochodem, Leah,“ jeho pohled se teď upřel jen na mně. „Příště zkus jinou barvu květin, tahle se ti ošklivě tříská s barvou vlasů.“

Olivie ho prudce nakopla dřív, než jsem na to stihla, jakkoliv zareagovat. „Padej pitomče,“ nakázala mu naštvaně ale byla to ona, kdo zamířil pryč a táhl mě s sebou.

Já jsem jí jen slepě následovala. Byla jsem asi až příliš zaskočená na to, abych se zmohla na cokoliv jiného. Věděla jsem, že jsme si s Ericem nebyli tak blízcí, jako když jsme byli děti ale přesto jsem od něj nečekala takovéto chování. Snad možná právě protože jsme o tomhle slunovratu mluvili už tak od našich sedmi let, jsem si myslela, že i přes všechny naše neshody a dohadování bude dnešní večer jiný. Po tom, co se ale teď odehrálo jsem se musela nadobro vzdát všech nadějí, že já a Eric jsme ve skrytu duše stále ještě přátelé a že vůbec o moje přátelství a moji společnost stojí. Měl pravdu; vyrostli jsme a asi jsme se až příliš změnili. Rozčíleně jsem si strhla z hlavy květinový věneček spolu i s hrstkou vlasů a nechala ho dopadnout na zem, kde ho velmi rychle okolní dav zadupal do země. Po očku jsem sledovala, jak se ty květy mění ve špinavý prach, zatímco mě Olivie odváděla dál a dál. Mluvila při tom na mně, ale já jen sotva vnímala, cože to přesně říká, alespoň až do té chvíle, než se zprudka zastavila a donutila mě se na ní podívat.

„Můj bratr je idiot ale ty si kvůli němu nebudeš kazit tak krásný večer, je ti to jasné?“ přísně přimhouřila oči. „Navíc bez to z té lepší stránky, zůstala ti ta lepší polovina dvojčat,“ ze široka se usmála. „A to se nikdy nezmění,“ dodala ještě a setřela mi slzy z tváře.

Zhluboka jsem se nadechla a vděčně přikývla. „Hádám, že v tom případě si asi nemám na co stěžovat?“

„To si piš, že ne!“ mrkla na mně a pak nenápadně sebrala z kousek opodál stojícího stolu dva poháry vína. „Na sílu přátelství!“

„Na ta nejlepší přátelství,“ usmála jsem se a přiťukla si pohárem vína.

-Lily Alice Lily_alice_fantasy_youngadultsknihy

Příběhy o lásce

Byl pozdní večer – první máj-
večerní máj – byl lásky čas.

Krásný první máj Všem!

Dnešním dnem začíná ten nejromantičtější měsíc v roce a tak jsem se rozhodla, že při té příležitosti publikuji takovou drobnost k mému oblíbenému páru Olivii a Kalebovi, protože v knize jsem jim ani zdaleka nevěnovala tolik prostoru kolik jsem si přála!

dokud_nas_smrt_nerozdeli_neradova_lily_jaro_laska

 

I když jsem slyšela mnoho příběhů o lásce,

nikdy jsem zcela neuvěřila tomu, že by si dvě bytosti mohli navzájem patřit. Nikdy jsem si nedokázala představit, že bych dokázala někomu patřit, a co víc, že bych chtěla někomu patřit celým svým tělem a duší. Zdálo se ale, že taková věc byla skutečně možná. Tušila jsem to už nějakou dobu, ale plně jsem si uvědomila až teprve dnes večer. Nebylo to ani kvůli tomu, že by Kaleb něco řekl nebo udělal, spíš naopak. Vídali jsme se už několik měsíců, aniž bychom někdy pořádně mluvili o tom, co mezi námi je a já jsem tak byla spokojená. Nechtěla jsem to vědět, nechtěla jsem o tom nějak hlouběji uvažovat, protože jsem si ho chtěla udržet co nejdále od těla. Ne doslova samozřejmě. Jen jsem nechtěla, abych trpěla, až bude pryč. Protože jsem si byla víc než jistá, že ten den jednou přijde. Jen sotva, by se mohl usadit na místě, kde jsem žila já, a ještě méně pravděpodobnější bylo, že bych ho mohla následovat já do jeho království. Leda bych snad chtěla spáchat sebevraždu. Což upřímně, nebyla ta nejlákavější možnost. Naše cesty se ubírali příliš jiným směrem. Konec konců, on byl bůh a já jen strážkyně. Jeho a můj život byl zcela odlišný a jen sotva si mohl najít společnou cestu. Navíc jen těžko jsem si dokázala představit, že by mu vůbec šlo o takovou cestu. Přesto – nedokázala jsem se od něj držet zcela zpátky a jak jsem si právě uvědomila, vlastně jsem si ten odstup neudržela ani trochu…

Dnes večer se konala u nás ve vesnici slavnost. Slavnost, která byla zcela ironicky zasvěcená právě jemu, bohu smrti. Ne, snad, že by nás kvůli tomu poctil svou návštěvou. Ušklíbla jsem se. Obraceli jsme se k němu jen s modlitbou a vzdáním úcty. Namísto toho, abych se tedy mohla těšit z jeho společnosti, jsem trčela zcela sama uprostřed slavnosti. Leah si vesele tančila se svým roztomilým Samem a moje dvojče se někde užíralo sebelítostí, právě protože Leah byla se Samem. Považovala jsem jeho chování za naprosto nesmyslné, ale co jsem mu já tak mohla radit ohledně vztahů? Myslím, že jsem byla v horší situaci než on. Moje omluva alespoň spočívala v tom, že jsem si za to nemohla jen kvůli své vlastní tvrdohlavosti. Nicméně, protože jsem byla ale svými přáteli ponechaná svému vlastnímu osudu, musela jsem se vypořádat s tím, že mě každou chvíli někdo tahal do kola. Normálně jsem si takové chvilky užívala. Tanec byla jedna z nejzábavnějších věcí, co jsme tady mohli zažít. Jenomže dnes jsem to shledala jako značně nepříjemnou a otravnou záležitost. Ne snad, že by tanec přestal být zábavný. Spíš šlo ale o tom, že jsem se necítila dobře v sevření všech těch mladíků, kteří mě k tomu tanci vyzvali. Přestože si žádný z nich nezkusil nic, co by hraničilo s klasickým tanečním držením, zjistila jsem, že jsem z toho celá nesvá. Celou tu dobu jsem dokázala myslet jen na to, že jejich náruč není ta správná, a že to nejsou jejich ruce, které by měli právo se mě dotýkat. Samozřejmě, že jsem se snažila tvářit, jako když je všechno v pořádku. Uvnitř sebe jsem ale panikařila. Takhle to nemělo být, tohle se nemělo stát. Věděla jsem, že pro Kaleba mám a vždycky budu mít slabost, ale ne, že bych mu mohla skutečně natolik propadnout.

Už ten večer při našem prvním společném tanci, jsem cítila, že je mezi námi zvláštního až mi z toho naskakovala husí kůže, takovým ale příjemným způsobem. Přesto, ani tehdy by mě nenapadlo, že by to skutečně mohla být láska. Byla jsem si vědoma silné přitažlivosti, ale nechtěla jsem si dělat zbytečné iluze. Nebyl první muž, který se na mě díval tímhle způsobem. Nebyl ani první, který by mě okradl o polibek. Usmála jsem se. Stále jsem si ten okamžik vybavovala zcela jasně. Seděli jsme stranou ode všech a podívali si. Pohrával si s mojí levou rukou a sem tam propletl naše prsty, zatímco já jsem ho pravou rukou zlehka objímala kolem ramen. Nevím, jak přesně se mi to povedlo, vzhledem k tomu, že byl o mnoho vyšší než já. Zřejmě jsme se k sobě dostali až natolik blízko, že se všechny rozdíly smazali. Čas se ale už povážlivě nachyloval a byl pomalu čas se rozloučit. Stáhla jsem tedy svoji ruku a chtěla jsem se odtáhnout. On se ke mně ale naklonil blíž a já jsem věděla, že mě chce políbit. Zbaběle jsem se odtáhla, ne příliš daleko ale dostatečně na to, abych se vyhnula tomu polibku. Samozřejmě jsem po něm toužila, ale znejistěla jsem. Nevěděla jsem vlastně ani proč, a tak když se ke mně sklonil ještě jednou, už jsem nikam neuhýbala a nechala jsem, aby spojil své rty s těmi mými. Jeho polibek byl divoký, chtivý a pravděpodobně ne ten úplně nejohleduplnější, co jsme kdy zažila, a i přesto jsem si nehodlala stěžovat. Cítila jsem, jak se jeho chladné ruce dotýkali mé, teď zcela rozpálené kůže a já jsem jen sotva dokázala kontrolovat, cože to vlastně dělám. Částečně jsem chtěla shodit vinu na to množství vína, které jsem za ten večer stihla vypít, ale věděla jsem, že to je Kaleb, který naprosto omámil mé smysli a já nechtěla nic jiného než se jím nechat zcela pohltit. Jenomže to nešlo, ne tady, a ne teď a vlastně asi nikdy. Nesměla jsem přestat myslet na to, co je zač. Proto jsem se znova a tentokrát definitivně odtáhla.

„Musím jít,“ vyhrkla jsem to první co mě napadlo a honem jsem se zvedla. „Leah mě bude hledat,“ dodala jsem ještě a na okamžik jsem zaváhala, nejistá, co bych přesně měla udělat.

„V tom případě tě nebudu už nadále zdržovat,“ usmál se zvláštním úsměvem, kterému jsem pořádně neporozuměla. „Ještě by mi to tvá malá přítelkyně mohla mít za zlé,“ dodal trochu pobaveně.

„Leah?“ uklouzlo mi trochu pobaveně. Leah neměla zásadně nikdy nic nikomu za zlé, tedy pokud to nebyl můj bratr.

Kaleb tu poznámku ale zcela ignoroval. Elegantně se zvedl a tiše jako stín se ke mně zase přiblížil. „Přeji ti krásný zbytek večer, Olivie, nebo bych měl raději říct rána? I tak, slunovraty bývají magické,“ řekl a odrhnul mi z čela pramen vlasů. „Je škoda, že ho nikdy nebudeš moc zažít jinak než za hranicemi tohohle místa,“ zašeptal mi do ucha hlubokým hlasem a pak se trochu odtáhl a podíval se mi do očí. „I když, jeden nikdy neví. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné,“ znova se tak záhadně usmál a uchopil mě za ruku. „Prozatím se ale tedy budeme muset rozloučit,“ pozvedl mou ruku, a ještě těsně, než se jí dotkl svými rty, zašeptal tiše „prozatím.“

Zmizel dřív, než jsem se vůbec stačila opět nadechnout. Až mě na okamžik napadlo, jestli to celé nebyla jen nějaká halucinace. Stále jsem ale cítila, jak je moje kůže v jednom ohni všude tam, kde se jí dotkl. Jeho rty mi na ní museli vypálit neviditelné stopy, kterých se už asi nikdy nezbavím. Zdálo se to celé tak trochu neuvěřitelné, ale já jsem nepochybovala o tom, že to byla pravda. Rozhodla jsem se ale, že si ten okamžik nechám jenom pro sebe. I když část mě chtěla okamžitě běžet za Leah a svěřit se jí s každičkým detailem, ta druhá část mého já mi v tom zabránila. Nechtěla totiž slyšet, co by přišlo po tom; nechtěla poslouchat to, že ať to by jistě vzrušující zážitek, tak nemělo cenu se k němu upínat. Nemohla jsem totiž čekat žádné další pokračování, a já jsem ho ani nečekala. Tenhle moment jsem si ale chtěla střežit a v myšlenkách se k němu vracet, jak se mi zlíbí. Ten okamžik byl můj a nikdo neměl právo mi ho vymlouvat, ať už by to bylo myšleno sebelíp. Já jsem zažila pocit něčeho, co mi připadalo tak správné, a tak přirozené, že jsem se toho nechtěla vzdát. Byl to takový přelétavý sen toho, jaký by byl můj život mohl být, kdybych se narodila jako někdo jiný.

Připravovala jsem se na to, že si tu vzpomínku budu v hlavě přehrávat pravidelně před spaním a postupně si ji začnu ještě více idealizovat, protože její skutečné rysy začnou postupně blednou a vytrácet se. Čekala jsem, že jednou, až si najdu nějakou reálnou lásku, tak si okamžiku vzpomenu jen ve chvílích, kdy budu myslet na své bláhové mládi. Jestli jsem ale něco skutečně nečekala, tak to bylo to, že by se Kaleb objevil u mého hned druhý den po slunovratu, a že to celé bude jen začátkem našich tajných schůzek. Schůzek, kterých jsem si dokonale užívala. Milovala jsem jeho společnost. Byl tak chytrý a vždycky jsme spolu vedli tak zajímavé rozhovory. Přibližoval mi svět tam za hranicemi, který já jsem nemohla nikdy spatřit. Zatímco jsem mu vykládala všechny ty různé drobnosti z mého života, které z nějaké zvláštního důvodu nacházel fascinující. Milovala jsem ten pocit, když se mě dotýkal, protože jsem měla pocit, jako by skrz jeho prsty do mě probíjela živoucí energie a nutila mě připadat si jako v nějakém šťastném deliriu. Milovala jsem jeho polibky, jejichž otisk zůstával na mých rtech ještě celé hodiny po tom, co jsme se rozloučili. Milovala jsem tohle všechno, a snažila se přitom nemilovat jeho samotného. Bláhová myšlenka, protože všechno tohle dohromady byl on samotný. Včetně jeho černých očí, jejichž pohledem mě tak často provrtával a já jsem zjišťovala, že to mi občas značně ztěžuje se soustředit a připadám si spíš jako nervózní holčička než dospělá žena.

To vše se mi honilo hlavou, zatímco jsem tančila s jedním z bratrových kamarádů. Jeho jméno byl Jason, alespoň pokud jsem si vybavovala správně a pokud jsem ho vůbec správě poznala. Dnešní slavnost byla s maskách, a i když nebylo těžké ty tváře za maskami rozeznat, jeden si nikdy nemohl být zcela jistý. Navíc, jak jsem již zmínila, byla jsem až příliš pohlcená ve svých myšlenkách. Tak moc, že jsem si ani nevšimla, že jsme spolu s Jasonem opustili taneční prostor a zřejmě se šli projít. Nejistě jsem si uvědomovala, že mi něco vykládal ale vlastně jsem ho skoro neposlouchala a jen jsem přitakávala ve chvílích, kdy se zdálo, že je to namístě. Možná, kdybych mu věnovala trochu víc té pozornosti, tak by mě pak tolik nepřekvapilo tím, že se ke mně naklonil a políbil. Byla jsem natolik zmatená, že jsem ho neodstrčila, a dokonce ten polibek opětovala. Už v té chvíli jsem si ale připadala tak zvláštně, jako kdyby moje rty najednou nepatřili ke zbytku mého těla. Polibek to byl hezký, ale já jsem měla pocit, že se neděje mě. Jen jsem trpělivě čekala až skončí, a když se tak stalo, pocítila jsem úlevu. Rychle jsem pak přišla s tím, že bychom se pravděpodobně měli vrátit zpátky do společnosti a Jason naštěstí neprotestoval. Hned poté jsem se mu ztratila, jak nejrychleji jsem dokázala. Zamířila jsem zpátky ven, ale tentokrát sama. Nechtěla jsem vidět nikoho jiného, nechtěla jsem plýtvat svou energii na nikoho jiného. Potřebovala jsem si srovnat vlastní myšlenky, pochopit v jak moc velké šlamastice vlastně jsem. Vyšla jsem ven a zhluboka se nadechla chladného podzimního vzduchu. Proč jen život nemohl být jednoduchý?

„Společnost uvnitř už tě omrzela?“ ozvalo se nečekaně vedle mě, až jsem trochu polekaně nadskočila.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se, aniž bych se potřebovala podívat, kdo to je. Věděla jsem to moc dobře. Jeho hluboký hlas byl nezaměnitelný.

„Nejsem snad zvaný?“ zeptal se.

Přestože jsem se na něj stále ještě nepovídala, věděla jsem, že se usmívá. „Teoreticky ano,“ přikývla jsem. „Prakticky nikdo neočekával, že bys skutečně přišel,“ usmála jsem se poněkud jízlivě.

„Ani ty ne?“ naklonil se ke mně blíž, a já už se déle nemohla vyhýbat pohledu na něj.

„Ani já ne,“ odpověděla jsem poněkud příkře.

„Musím, říct, že jsem značně polichocen,“ zkonstatoval pobaveně.

„To nebyla lichotka,“ namítla jsem.

„Takže výčitka?“ míra jeho pobavenosti zřejmě jenom stoupla.

„Ani jedno,“ zamračila jsem se. „To mělo znamenat, že se nespoléhám na tvoji přítomnost za žádných okolností,“ vysvětlila jsem možná trochu ostřeji, než jsem měla původně v úmyslu.

„To si mám vyložit jak?“ zeptal se a zdálo se, že ho veškerá pobavenost přešla.

„Tak že nemůžu věřit tomu, co mezi námi a je, a nechci riskovat, že se zapletu do něčeho, co mě pak bude bolet. Myslím, že je načase abychom to skoncovali. Dokud to ještě nezašlo příliš daleko,“ obrátila jsem se k němu s veškerou vážností.

Nevím, proč jsem zareagovala takhle a řekla mu vlastně naprostý opak toho, co jsem mu měla říct. Věci už totiž zašly příliš daleko, a já se do něj zamilovala, ale najednou mi tohle připadalo jako mnohem praktičtější a bezpečnější řešení. „Promiň, měla bych se vrátit k ostatním,“ řekla jsem ještě rychle, a navíc jsem nečekala. Zaslechla jsem, jak za mnou volá moje jméno, ale neotočila jsem se. Kdybych to totiž udělala, nikdy bych už v sobě nenašla sílu od něj odejít.

Báječné drby z Báječného světa literatury!

Sestry Brontëovy

jsou teď zcela středem mého zájmu díky mé závěrečné bakalářské práci, a tak jsem se rozhodla zveřejnit zde o nich malý příspěvek. Je to vlastně ukázka z nedávno vydané knihy Báječný svět literatury, kterou jsem napsala společně s kamarádem Tomášem. Pokud vás tedy zajímají literární drby, vřele doporučuji do ní nahlédnout. Vyšla v nakladatelství Olympia 😉 http://www.iolympia.cz/nakladatelstvi/2753-bajecny-svet-literatury?search_query=bajecny+svet+literatury&results=1

sestry_brontëovy_bajecny_svet_literatury_alice_lily_neradova

Sestry v zajetí smrti

Sestry Brönteovy jsou neodmyslitelnou součástí vrcholné britské literatury. Román Jane Eyre od nejstarší Chralotte a román Na větrné hůrce od mladší Emily byly již mnohokrát zpracovány, a to jak v nesčetné řadě různých knižních edicích, tak i filmových produkcí či dramatických zpracování. Nejmladší Anne stojí trochu v pozadí svých starších sester, a i přes to jen málo který znalec literatury by si nevybavil její jméno a poesii. Nad prací těchto sester se však nese černý závoj temnoty a v jejich příbězích nechybí ani téma smrti. Co ale tři mladé dívky k této pochmurné atmosféře vedlo? Za prvé je potřeba zmínit, že tři slavné sestry Brönteovy vlastně pocházely z mnohem početnější řady sourozenců. Byly to ve skutečnosti jen tři z pěti dcer a k tomu ještě měli jednoho bratra. Nikdo z těchto šesti sourozenců se však nedožil nikterak úctyhodného věku, stejně tak i jejich matka zemřela krátce po tom, co přivedla na svět nejmladší Anne. Dvě nejstarší ze sester Maria a Elizabeth zemřely ještě jako děti po svém pobytu na internátní škole. Říká se, že právě tato událost ovlivnila Charlotte ve svém románu Jane Eyre, kde popisuje velmi nevlídné podmínky školy, do které umístila hlavní hrdinku svého románu Jane, která kvůli tomu přišla o svou nejvěrnější dětskou kamarádku. Zbylí čtyři sourozenci Brönteovi se sice dospělého věku dožili, ale i tak odešli z tohoto světa až příliš brzy. Jako první se museli sestry Brönteovy rozloučit se svým starším bratrem Branwellem, který zemřel v jeho jednatřiceti letech na tuberkulózu. Do roka této nemoci podlehla také Emily a krátce na ní i Anne, a zanechaly tak nejstarší Chralotte samotnou. Ona sama se dožila jen pouhých třiceti osmi let. Zemřela během svého těhotenství, kdy dostala zápal plic. Přestože měla šanci se vyléčit ona sama už po ničem takovém netoužila a spíše v tom viděla takový únik z jejího smutného života.

Bratr Brönte

To, že se Charlotte, Emily a Anne Brönteovy věnovaly literární tvorbě je všeobecně známá fakt. Už jako malé děti si vymýšlely své vlastní příběhy, aby si ukrátily dlouhou chvilku a upokojily tak svojí bujnou fantazii. Pravidelně se k nim ale připojoval i jejich bratr Branwell, společně si tak vymýšlí svůj fantastický svět a pomalu začínávají prozkoumávat své literární nadání. Branwell za svými sestrami v kreativitě nikterak nezaostával. Byl to básník, spisovatel i malíř. Je například autorem slavného portrétu svých třech slavnějších sester, a přestože jeho textům chybí jakási uhlazenost a uspořádanost, projevuje se v nich Branwellova působivá představivost. Ve svých příbězích dokázal přepracovat historii v svůj vlastní vymyšlený svět, a přitom tak odrazit obraz světa ve kterém sám žil. Byl také prvním ze sourozenců, kterému oficiálně publikovali tvorbu. Jeho básně se objevili v několika lokálních i národních novinách. Bohužel Branwellova osobnost byla značně komplikovaná a zřejmě se potýkal se silnými psychickými potížemi (způsobené především díky jeho aféře s vdanou ženou), které začne utápět v alkoholu a později i opiu. Jeho hvězda nikdy nedostala příležitost vystoupat tak vysoko jako hvězda jeho sester.

Spisovatelky Brönteovy, ano či ne?

Přestože dnes si lze jen velmi těžko představit, že bychom si s Janou Eyrovou či Větrnou Hůrkou spojovali jiné jméno než Brönteová, v době kdy, na svých dílech sestry začaly pracovat byly odhodlané psát pouze pod svými uměleckými pseudonymy. V té době byla pro ženy poměrně praxe, přijmout mužské jméno, které by mohlo dát jejich dílu víc serióznosti ve společnosti. Na ženy, které se věnovaly literatuře se totiž spolčenost často dívala skrz prsty. Tak tedy jejich první společná básnická sbírka vyšla pod jmény Currer, Ellis a Acton Bell. Sestry si ponechaly pouze jen začáteční písmena ze svých jmen. Mužský pseudonym však bohužel jejich sbírce nijak nepomohl a prodali se pouhopouhé dva kusy. Tento neúspěch ovšem ani jednu ze sester neodradil a každá pokračovala ve své vlastní tvorbě a za publikovaní svých děl jsou také ochotné samy zaplatit. Romány Chralotte a Emily, způsobili ve společnosti značný rozruch. Zatímco Jana Eyrová je ještě docela dobře přijata i přestože to byla značně revoluční kniha v otázce ženské sexuality. Opravdový poprask však způsobila až Větrná Hůrka. Tento román svojí brutalitou a drsností šokoval tehdejší upjatou Viktoriánskou společnost a jako velkolepé dílo byl akceptován až dlouho po smrti jeho autorky. Stejně tak Anne se neshledává s příliš velkým úspěchem a nakladatelé jí dokonce odmítali vydat její značně autobiografický román Agnes Greyová. Nakonec vyjde jen díky tomu, že je publikovaný společně s Emilyniním románem Na Větrné Hůrce. Před smrtí se Anne povede nakonec vydat ale ještě jeden román, a to Dvojí život Heleny Grahamové.

Malá velká Charlotte Brönteová

Říká se, že Charlotte Brönteová byla nejdominantnější a nejambicióznější ze svých sourozenců. Dalo by se říct, že jako jediná také slavila značný úspěch za svého života. Její román Jane Eyrová se stal hitem, a to jí otevře dveře do vyšší společnosti. Mezi její nejbližší přátelé patřil i slavný spisovatel William Makepeace Thackeray či spisovatelka Elizabeth Gaskellová, (která se stala také autorkou prvního Charlottina životopisu). Charlotte se dostalo hned několik nabídek k sňatku, ale ona je bez okolků odmítá a provdá se až za vikáře Arthura Bella Nichollase. Není pochyb o tom, že Charlotte Brönteová byla velkou osobností. Tento velký duch se však skrýval v drobounkém těle. Charlotte Brönteová totiž nedosahovala ani plných sto padesáti centimetrů! Co ovšem Charlotte chybělo na výšce to si jistě vynahradila svým literárním talentem.

bajecny_svet_literatury

 

-Lily Alice

Co mě naučila Jane?

Žádný příběh o velkolepé lásce se neobejde bez tance.

Nebudu nijak zastírat, že jeden z mých největších literárních vzorů byla, je a bude Jane Austen. Stejně tak nebudu zastírat, že pravidelně, alespoň jednou ročně sáhnu po její naprosté klasice Pýcha a Předsudek a to jak v češtině tak v angličtině, a jsem vlastníkem hned několika vydání tohoto díla a již dlouhou dobu si brousím na další. Jane dokázala psát s takovou lehkostí a vtipem, že mě její romány nikdy neomrzí, i když už je znám téměř z paměti. Jedna věc, co v jejích příbězích nikdy nechybí je tanec, a myslím, že to je jeden z důvodů proč jsem ho při psaní mých příběhů nemohla opomenout ani já.

literarni_vzor_jane_austen

Dokud nás smrt nerozdělí

„Jen jeden tanec, prosím.“ Přinutila jsem ho, aby se na mě podíval.

„Nemysli si, že nevím, proč tohle děláš,“ zůstával bez pohnutí a na čele mu pulzovala vystouplá žíla. Věděla jsem, že je vzteky bez sebe a uvnitř svádí boj.

„Možná víš a možná také ne,“ přistoupila jsem k němu ještě o krok blíž. „Když si se mnou ale nezatančíš, tak si nebudeš moct být jistý.“ Stačil mi na něj jeden pohled, abych věděla, že jsem vyhrála.

Tanec je pro strážce jeden z nejváženějších způsobů zábavy. Dokáže vyjádřit tolik emocí a nemusí být u toho pronesené, byť jen jediné slovo. Je to jistý projev úcty a náklonosti, každý tanec začíná poklonou k partnerovi. Ze začátku jsme s Ericem tančili zcela mlčky. Nechala jsem se vést, proplétala jsem své ruce s těmi jeho v složitých spletencích. Několikrát mě podtočit pod jeho paží, než jsem se pevně ocitla v jeho náručí.

„Jestli si myslíš, že mě tohle zastaví od rozdělení Olivie a toho bastarda, pak se pleteš,“ uchopil mě kolem pasu, vyzdvihl do vzduchu a udělal jednoduchou otočku, než mě pomalu spustil na zem. Celou dobu se mi u toho díval zpříma do očí.

„Nenapadlo tě, že to dělám hlavně pro tebe?“

Samozřejmě mi neuvěřil.

„Nepovídej.“

Nedostala jsem šanci odpovědět hned, protože mě opět třikrát podtočil pod svou rukou. Bála jsem se, že mě v tu chvíli pustí a půjde dál, ale naštěstí se tak nestalo. Opět spojil svou dlaň s tou mojí. Rozhodla jsem se, že je na čase, abych přebrala vedení. Uchopila jsem ho za tvář a donutila ho vzhlédnout.

„Co myslíš, že se stane, až mezi ně vstoupíš a ztropíš scénu? Kdo to odnese?“

Přiložil svou ruku na mou „Já a ne Olivia, nemusíš se starat,“ sejmul moji dlaň a lehce mě zaklonil. „Já nepotřebuju zachraňovat,“ zašeptal, než mě opět zdvihl. Začínala jsem ztrácet trpělivost. Proč jen musí být tak tvrdohlavý? Chvíli jsme zůstali bez pohnutí.

„Stejně tak ani Olivie,“ pokynula jsem hlavou k dívce, která se očividně dobře bavila.

„Jako obvykle s tebou nemohu souhlasit.“

Opět jsme se dali do tance, i když na Ericovi bylo vidět, že by už to měl nejraději za sebou. Dotýkali jsme se pouze dlaněmi a obcházeli opatrně jeden druhého.

„Olivia je už dospělá a naprosto svéprávná. Nepleť se do toho.“

Zamračil se: „Je stejně naivní jako všichni ostatní. Ta kreatura, se kterou tančí, pro ni neznamená nic dobrého. Pro nikoho z nás. Každý rok sem přijdou a předstírají, jaké pro nás dělají dobrodiní. Přitom si tím jen pojišťují svou vlastní moc, ne tu naší.“

Zastavila jsem se, už jsem dál nedokázala předstírat: „Přestaň s tím už konečně. Přesně takové řeči nás, kdysi dostaly tam, kde jsme.“ Eric se ale rozhodl v té šarádě přece ještě nějakou chvíli setrvat.

Vyzvedl mě v otočce do svého náručí: „Kdepak, to nemůžeš srovnávat,“ a pak mě opět spustil k zemi. „Nehledě na to, že to bylo před stovkami možná tisíci lety. Nikdo z nás už to nepamatuje, tudíž za to není ani odpovědný. Jak se máme poučit z chyb, když jsme je za prvé nespáchali a za druhé jsme nedostali druhou šanci, při níž bychom to mohli napravit?“

Povzdechla jsem si. Jeho argument dával smysl, ale copak jsem mu to mohla přiznat.

„Ty víš, že mám pravdu,“ na chvíli se odmlčel a vzal mě za obě ruce. „Tam venku bychom toho mohli dokázat o mnoho víc než tady. Ty bys toho mohla dokázat o tolik víc.“ Na malý okamžik se zarazil, jako by snad chtěl ještě něco dodat, ale neodvážil se toho. „Jen se snažím říct to, že by ti nikdo neměl bránit v tom, co děláš a kam jdeš. I kdybys mu vděčil za svůj život, v závěru je jen na tobě, jak s ním naložíš.“ Neurčitě pokrčil rameny a já přemítala nad tím, co řekl.

„Možná máš skutečně pravdu. To ale na věci nic nemění,“ řekla jsem to s lítostí a připadala si jako někdo, kdo se snaží sebrat dítěti všechny jeho iluze.

„Ne pokud se o to nepokusíš,“ zklamaně mě pustil a vykročil směrem pryč.

-Dokud nás smrt nerozdělí, kapitola 3

Dokud_nás_smrt_nerozdělí

Matka krasobruslení

K dnešnímu Mezinárodnímu dni žen,

jsem se rozhodla zveřejnit příspěvek o jedné velmi inspirativní ženě, k jejímuž životopisu jsem se dostala při psaní Legend Krasobruslení.  Velmi rychle jsem si jí zařadilo do mého žebříčku oblíbených hrdinek. Nejen, že to byla velmi talentovaná sportovkyně ale také to byla žena s pevnou vůlí, která se jen tak ničeho nezalekla a nenechala se odradit od toho, co milovala a byla v tom skutečně dobrá a hodlala to dokázat i okolnímu světu. Navíc tím tak otevřela cestu mnoho dalším ženám, co mohli kráčet anebo přesněji řečeno bruslit v jejích šlépějích.

Madge_Syers

 

Madge Syers

Když se řekne krasobruslení, mnoho lidí si samozřejmě ihned představí sport, reprezentující nejen značné fyzické úsilí, ale také elegantní krásu, která se především spojuje s ženskou krásou a něžností. A přesto až do počátků 20. století tomuto sportu dominovali výhradně muži! Krasobruslařské soutěže tehdy byli v poněkud jiné režii, neexistovaly totiž ty klasické čtyři kategorie: muži, ženy, sportovní dvojice a tance na ledě, tak jako je známe dnes. Byly to závody převážně mezi mužskými závodníky, případně páry. Něco takového ovšem nezabránilo energické Angličance Medge Syers, aby se také pokusila vybojovat si své místo na krasobruslařském výsluní a navždy tak změnila celou tvář tohoto sportu. S jejím jménem se také často pojí přídomek matka krasobruslení, a skutečně by se o ní dalo prohlásit, že je takovou symbolickou matkou všech jejich následovnic. Byla to totiž právě Medge, která se i přes všechny překážky, a především předsudky, zasadila o vytvoření ženské kategorie a dala tak i dalším ženám v tomto sportu budoucnost.

Medge se narodila 16. září 1881 jako Florence Madelaine Cave v Londýnském Kenssingotnu. Jejími rodiči byli Edward Javerise Cave a Elizabeth Anne Cave a kromě Medge měli dalších čtrnáct potomků. Medge tedy rozhodně nikdy nebyla dítětem, které by bylo středem veškeré pozornosti a péče jejích rodičů. Zcela naopak. Kromě tak značného počtu dětí se tato rodina ještě potýkala i se značnými finančními potížemi. Snad ale právě díky tomu se Medge naučila, jak už se tak říká mít ostré lokty a nezalekla se ani silné konkurence ani těžkostí, které jí život postavil do cesty. Sportovní nadání se u Medge projevovalo už od dětství. Nevěnovala se pouze krasobruslení ale také plavání a jezdectví. Přesto, krasobruslení byl nakonec ten sport, kterému se Medge rozhodla zasvětit svůj život. Stala se stálou členkou privilegovaného anglického klubu ‘Prince’s Skating Club‘ v Knightsbridge. Zde se také roku 1899 seznámila se svým budoucím trenérem a manželem Edgarem Seyersem. S Edgarem se Medge otevřela zcela nová kapitola jejího života. Díky němu se seznámila se zcela jiným, podstatně uvolněnějším stylem tohoto sportu, než na který byla doposud zvyklá. Tento pár začal společně trénovat, nejen jako individuální sportovci ale také jako sportovní dvojice a účastnili se tak řady sportovních závodů. Kromě společných jízd však do světa krasobruslení přispěla ještě společnou literární tvorbou. Jejich společným dílem byla publikace The Book of Winter Sports, která se zaměřovala na tento ledový sport a tvořila jakou si krasobruslařskou příručku. Po ní následovala ještě společná sbírka básní s lední tématikou.

Společně také přišli na to, že Mezinárodní bruslařská unie (ISU), ve svých pravidlech ohledně účastníků Světového šampionátu nijak nespecifikovala pohlaví.  Tudíž ani nijak vysloveně nezakázala ženskou účast. Medge byla odhodlaná toto využít ve svůj prospěch a rozhodla se účastnit Mistroství světa a postavit se tak do stejné roviny jako mužští závodníci. Její účast v soutěži všechny šokovala. Dalo by se říct, že pravidla soutěže nijak nespecifikovali pohlaví účastníků, zkrátka protože nikomu nepřišlo na mysl, že by se snad žena něčeho takového odhodlala. Psal se rok 1902 a přestože je to je jen o jedno jediné století na zpět, ženy na jeho počátku měly ještě pramalé postavení ve společnosti. Feministická hnutí se už samozřejmě hlásila o své slovo, ještě ale nějakou dobu trvalo, než se společnost začala skutečně měnit. Je tedy vlastně docela přirozené, že Medge, která nastoupila ve své dlouhé černé sukni, saténové blůze, perlách a elegantním klobouku sebevědomě na led, vyvolalo veliké pozdvižení. Medge se však ničeho nezalekla a dokázala si dokonce vybojovat druhé místo! První místo tehdy získal Ulrich Salchow, který údajně své zlato Medge s výsměchem předhazoval.

Medgin výkon však nikoho nezanechal chladným a brzy na to se konalo oficiální zasedání ISU, kde se diskutovalo o ženské účasti na soutěžích. Byli to ovšem opět pouze muži, kdo tuto otázku projednávali, a tak není žádným překvapením, že se vyjádřili negativně. Své zjevně sexistické rozhodnutí ospravedlnili tím, že kvůli délce dámské sukně nemohou porotci jasně vidět na nohy, a tudíž ani poznat, zdali byly správně splněny všechny sportovní prvky. Dále pak tvrdili, že některýz porotců by mohl být romanticky ovlivněn a jeho názor na závodnici by pak nebyl objektivní. Na následujícím mistroství byla teda ženská účast zakázaná. To Medge ovšem nikterak neodradilo. Sukni si nemilosrdně zkrátila a nadále se účastnila, alespoň ostatních krasobruslařských závodů. Roku 1903 se například účastnila Britského šampionátu a svůj titul obhájila i rok následující.  V roce 1904 se také účastnila Evropského šampionátu, z toho ale nakonec kvůli zranění musela odstoupit.

Rok 1905 ale přinesl další zlom nejen v její zavodní kariéře, ale také v kariéře všech jejích následovnic. Se značným nátlakem Britské bruslařské asociace se znovu přehodnotilo pravidlo o ženské účastni na Světovém šampionátu a výsledkem bylo vytvoření samotné ženské soutěže, která se nazývala „‘The Ladies‘ Chamiponship of the ISU“. Tento ženský šampionát se konal v cela odlišnou dobu a na zcela odlišném místě než ten mužský. Přesto to byl velký krok dopředu k akceptování ženských závodnic. V tomto ženském šampionátu si Medge samozřejmě připsala zlato a brzy se jí otevřeli dveře také ke zlatu olympijskému. Roku 1908 se poprvé v historii Olympijských her objevila nejen mužská krasobruslařská kategorie, ale také i ta ženská. Medge zde předvedla zcela excelentní výkon jak v jejím krátkém programu, tak i ve volné jízdě a oprávněně tak získala zlatou olympijskou medaili, kterou doplnila ještě bronzem, který vybojovala spolu se svým manželem Edgarem v kategorii párů.

Tato velmi úspěšná Olympiáda byla krásnou tečkou za Medgeinou závodní kariérou. Její zdravotní stav už ji nadále nedovoloval v soutěžích pokračovat. Ze světa krasobruslení se však nikdy zcela nevytratila. Krátce po skončení její kariéry, roku 1913, spolu se svým manželem napsala ještě třetí publikaci s názvem The Art Of Skating, a její jméno bylo roku 1981 posmrtně uvedeno do krasobruslařské síně slávy. Medge zemřela v poměrně mladém věku třiceti pěti let, důvod smrti nebyl nikde oficiálně potvrzen, ale s největší pravděpodobností to byl následek porodních komplikací. Datum její smrti 9.září 1917, se totiž naprosto shoduje s datumem narození její dcery Josephine, která, bohužel stejně tak jako její matka nepřežila. I přes svůj poměrně krátký život Madge Syers dokázala dosáhnout nejen sportovních výšin ale také naprosto změnit tvář krasobruslení a celkové postavení žen v tomto „mužském“ světě.

Československá ledová legenda

Legendy krasobruslení,

jeden z dalších projektů na kterém už nějakou dobu pracuji a asi i ještě nějakou dobu budu. Těch osobností, které vévodili tomu sportu je samozřejmě mnoho a seznam jmen je tedy dlouhý a přesto kratší než by měl zaslouženě býti, přesto každá kniha má své hranice v počtu stránek. Přesto doufám, že se má práce rozšíří, alespoň trochu povědomí o historii a legendách tohoto elegantního zimního sportu.

 

Ondrej Nepela,

je jednou z těcho legend a zároveň je také je jedním z nejúspěšnějších zástupců Českoslovenkého krasobruslení. Na ochutnávku mé další knihy, tak přináším ukázku jeho medailonku. (pradvěpodobně však ještě stále v hrubém náčrtu). Tak jako to přeji jediné a to enjoy 😉

ondrej_nepela

Neoplýval talentem, ale tam kam se dostal, jej přivedly ohromná píle, cílevědomost a disciplína.‘ – Hilda Múdra.
Ondrej Nepela je jedním z nejúspěšnějších postav dějin Československého krasobruslení. Díky své píli a preciznosti se dokázal poměrně rychle vyšplhat na světový vrchol, kde také zůstal až do konce své kariéry. Jméno Ondreje Nepely se tak navždy zapsalo do historie krasobruslení a dnes toto jméno nese Bratislavská aréna a také se na Slovensku každoročně pořádá krasobruslařská seniorská soutěž: Memoriál Ondreje Nepely.
Narodil se v Bratislavě roku 1951 a zde se také v sedmi letech začal věnovat krasobruslení. Bylo to jeho vlastní přání se tomuto sportu věnovat a rodiče mu rádi vyhověli. Jeho velkou inspirací byl Karol Divín. Díky Ondrejově matce se chlapce roku 1958 ujala trenérka Hilda Múdra. Tato rakouská rodačka má na svém účtu hned několik veleúspěšných krasobruslařů a Ondrej byl jejím svěřencem od jeho prvních pokusů na ledě až po konec jeho kariéry amatérského krasobruslaře roku 1793. Během těchto let Nepela vybojoval zlatou Olympijskou medaili, získal trojnásobný titul mistra světa a pětinásobný titul mistra Evropy.
Na světové scéně Ondrej debutoval už ve svých dvanácti letech na mistroství světa a o rok později se dokonce zúčastnil zimních Olympijských her v Innsbrucku. Tedy po pouhých šesti letech, co ho Hilda Múdrá začala trénovat. Na této Olympiádě sice Ondrej skončil na dvacátém druhém místě, ale již o rok později, tedy roku 1965, ale Ondrej zvítězil na domácím ledě. Poprvé se mu podařilo získat titul mistra Československa a tento titul si udržel až do skončení jeho kariéry. Následující sezónu Ondrej bodoval i na Evropském šampionátu a získal si bronzovou pozici, kterou dokázal obhájit i dvě následující sezony mezi lety 1966 až 1968. O rok později však tuto bronzovou pozici mění za zlatou a stává se tak poprvé mistrem Evropy. Tento titul dokázal Ondrej vybojovat celkem pětkrát, a to hned v řadě za sebou.
Jeho hvězda postupně stoupala i na světovém ledě. Na mistroství světa ve Vídni roku 1967 se Ondrej zapsal s šestým místem, do první top světové desítky krasobruslařů. O dva roky později se dokázal postavit na stupeň vítězství se stříbrnou medailí kolem krku. Na tomto mistroství Ondreje porazil americký krasobruslař Tim Wood. Za další dva roky později, na mistroství světa, které se odehrávalo ve francouzském městě Lyon, však Ondrej už neměl konkurenta, a po další tři následující roky Ondrej zcela jednoznačně ovládl první pozici ve světě mužského světového krasobruslení. Zbývalo už tedy jen pokořit Olympijský led, aby měl Ondrej kompletní řadu zlatých medailí. Zimních olympijských her se během své kariéry měl příležitost zúčastnit celkem třikrát. Poprvé na jíž zmíněné zimní olympiádě v Innsbrucku, kde se umístil na dvacátém druhém místě. Na další Olympiádě v Grenoblu si výrazně polepšil a vyšplhal se na místo osmé. To byl ovšem výsledek, se kterým Ondrej nebyl spokojen. Jeho ambice byly přeci jen o něco vyšší. Ty si dokázal splnit v Sapporu roku 1972, kde i přes pád u trojitého Rittbergra zvítězil a jako už předem jasný favorit získal zlatou olympijskou medaili.
V roce 1971 byl Ondrej Nepela vyhlášen nejlepším sportovcem ČSSR. Dalo by se tak říct, že byl na vrcholu své amatérské kariéry. Jeho přáním tedy bylo začít se věnovat té profesionální a vystupovat v exhibičních představeních. Ovšem politický nátlak komunistického Československa mu toto přání znemožnil uskutečnit. Ondrej byl úspěšným sportovcem, a tudíž sledovanou osobou. Byl pod neustálým dohledem a ve své kariéře amatérského krasobruslaře setrval o něco déle, než sám chtěl. I to mělo svou světlou stránku. Kromě vítězné olympijské jízdy Ondrej zajel ještě jednu, která by se dala považovat za jeho životní. Ta přišla na mistroství Evropy v Bratislavě roku 1973. Zde na domácím ledě obhájil titul mistra Evropy a uspokojil jak své fanoušky, tak i politické vedení. Po tomto mistroství už měl cestu k profesionálnímu krasobruslení volnou.
Odešel na západ a jeho osobnost tedy musela v Československu poněkud pohasnout. V Americe z něj však byla hvězda lední revui Holiday on Ice, kde působil celých třináct let. V roce 1986 se z Ameriky vrátil do Evropy a v Německém Mannheimu začal působit jako trenér. Mezi jeho svěřence patřila například Claudia Leistnerová, která se stala v roce 1989 mistryní Evropy. Jeho kariéru trenéra brzy přerušila zákeřná nemoc, na kterou 2. února 1989 zemřel. Oficiální vyjádření o jeho úmrtí znělo: rakovina lymfatických uzlin. Pravdou ale bylo, že Ondrej se stal obětí zákeřného onemocnění HIV. Dlouho se o tom však nemohlo hovořit. Jeho pohřeb se konal v Německu, ale urna s jeho popelem byla převezena zpátky do jeho rodné Bratislavy, kde se dodnes na jeho počest koná již zmíněný Memorial Ondreje Nepely.

Ke svatému Valentýnu

Čtrnáctý únor se už nějakou dobu nese v duchu lásky a i když jsem osobně nikdy tenhle svátek zrovna moc neprožívala (přeci jen první máj, je první máj), tak ho nelze jen tak přehlížet. Rozhodla jsem se tedy zveřejnit takovou drobnou ukázku z nadcházející knížky, která se nese (alespoň tedy doufám) v romantickém duchu první dětské, naivní lásky.  Co víc ještě dodat než Enjoy? možná ještě šťastného Valentýna! 🙂

Prstýnky

Zrovna jsme měli přestávku mezi vyučováním, a tak jsem si pro ukrácení chvíle, pohrával v ruce s dřevěným předmětem.

„Co to tam schováváš?“ zavýskla zvědavě moje sestra, která výjimečně zase jednou seděla v lavici vedle mě, protože její nejlepší kamarádka, ten den zůstala doma.

„Vůbec nic,“ zalhal jsem a rychle schoval krabičku do kapsy u kalhot.

„Já jsem moc dobře viděla, že něco držíš,“ nedala mi pokoj.

„Houby jsi viděla. Jsi ještě slepější než ten slepejš,“ vyplázl jsem na sestru jazyk.

„Proč mi to nechceš ukázat?“ zatvářila se dotčeně a já protočil oči.

„Protože, ti do toho nic není.“

„Ha! Takže přiznáváš, že tam něco schováváš,“ vypískla vítězoslavně.

„I kdybych měl tak tobě to neukážu,“ odsekl jsem. Proč jen musím mít tak otravnou sestru, povzdechl jsem si.

„Tak si to strč za klobouk,“ odpověděla mi uraženě.

Já jsem ji na to už nic neřekl. Však ona jí ta uraženost zase za pár minut přejde. Já se jí přece nemusím vůbec s ničím zpovídat. Ještě by se mi vysmála. Holky totiž umí být občas neuvěřitelně pitomé. Obzvlášť pokud jsou to vaše vlastní sestry.

Znovu jsem, jen tak pro ujištění, v kapse zmáčkl dřevěnou krabičku. Ještě přežít pár hodin vyučování a hurá k jezeru. Každá minuta se mi ale tak neuvěřitelně vlekla až se zdálo, že se toho snad už ani nedočkám! A tak jsem se mračil a vůbec nedával pozor. Stejně jsem už znal všechno, co nám pan učitel vykládal a tak jsem se zlobil ještě o to víc, když mě napomínal, že ho vůbec neposlouchám. Celý jeho dnešní výklad se soustředil jen a jen na nadcházející slunovrat a jeho důležitost a tradici. Každý rok to vyprávění bylo v podstatě stejné. Nakonec jsem se ale přece jen dočkal a pan učitel nás propustil domů. Rychle jsem si všechny věci naházel do tašky a netrpělivě čekal, až moje sestra udělá totéž. Pak jsem popadl i její tašku a nasměroval jsem jí k odchodu domů. I když jsme byly s Olivií stejně staří, protože jsme byli dvojčata, ona vypadala alespoň o dva roky mladší než já. Byla strašně prťavá, zatímco já jsem se vytahoval do výšky čím dál tím víc. Proto jsem si připadal jako ten starší sourozenec a snažil jsem se na ní všemožně dohlížet a všechno jí usnadňovat. Bral jsem to jako svojí velkou zodpovědnost. Olivie mě ale samozřejmě brala jako jednoho velkého otravu.

„Ty ale naděláš, stejně nemáme za čím spěchat jo a ne, že se zase budeš motat kolem mě a Leah. Je to moje nejlepší kamarádka tak mi nelez do zelí,“ ohradila se téměř uraženě a já se na ní jen zašklebil. A i přes její námitky, že nemáme, kam spěchat se dala do běhu a vyrazila domů. Já jsem jí následoval.

Se smíchem jsme rozrazili domovní dveře a zamířili rovnou do kuchyně, kde už na nás čekala Leah spolu se svými rodiči a sourozenci.

„Leah, škoda, že jsi nebyla dneska na vyučování! Povídání by se ti moc líbilo,“ vyhrkla spěšně Olivie, zatímco se usazovala na lavici vedle své kamarádky.

„Kdepak, buď ráda, že jsi tam nebyla. Byla to hrozná nuda jako každý rok,“ namítl jsem.

„Vůbec ho neposlouchej, je to pěknej morous jako obvykle,“ vyplázla na mě jazyk Olivie.

„Já nejsem žádný morous!“ ohradil jsem se.

„To jsi teda a pořádný,“ vedla si dál svou Olivie.

Než jsem na to ale stihl něco opovědět, vložila se do toho teta Elena: „Nechci tu slyšet žádné dohadování! Dejte si raději polévku a pak šup, šup upalujte ven. Je tam krásně,“ s těmi slovy položila na stůl hrnec polévky a začala ji postupně rozlévat. Oba dva jsme tedy zahanbeně zmlkli a pustili se do jídla.Hned jak jsme do sebe všechno hodili, už jsme na nic nečekali a klidili se tetě z kuchyně, abychom nepřekáželi a hlavně, abychom se vypravili k jezeru.

Tam se od nás ale samozřejmě holky hned odtrhli a šli si po svém, zatímco já jsem tam zůstal trčet s mladším bratrem Leah. Otráveně jsem tedy pokrčil rameny a otočil se k Danielovi, který mezitím začal spřádat plány na to, cože to vlastně budeme dělat.

Už se chýlilo k večeru a já začínal být čím dál netrpělivější. Tolik jsem se těšil, že Leah ukážu, co jsem vyrobil, ale Olivie jí nechtěla propustit ze své moci a já jsem zase musel pomáhat Danielovi se stavbou jakési dřevěné pevnosti. Sem tam jsem tedy alespoň zabloudil pohledem k děvčatům, která si hrály opodál. Někdy Leah ten pohled zachytila a mile se usmála, někdy to ovšem naopak zachytila má sestra a ta na mě tak akorát drze vyplázla jazyk. Což jsem to stejně drze opětoval.

Tak se stalo, že jsme se všichni sešli až zase u večeře. Tou dobou už moje sestra byla unavená a přešla jí veškerá vzpurnost a místo toho se teď dožadovala mojí pozornosti a byla jako med. Nakonec mi usnula v náručí a strýček jí musel odnést do našeho pokoje. To už ale i nás ostatní vyháněla teta do hajan a tak jsem se smutně zvedl a se všemi se rozloučil.

Když už jsem ale ležel v posteli, vůbec se mi nedařilo usnout. Pořád jsem se převaloval z jedné strany na druhou a nadával si, jaký jsem to ale nekňuba. Z těch myšlenek mě ale vytrhlo slabé zavrzání a já se překvapeně nadzvedl a rozhlédl se kolem. Odkud ten zvyk přicházel?  Hned jsem zjistil, že to byly dveře od pokoje a, že dovnitř tiše přikradla Leah.

„Ericu spíš?“ zašeptala tiše.

„Nespím,“ odpověděl jsem a posadil se už úplně.

„A Olivie?“ zajímala se dál a mě trochu pokleslo srdce, protože jsem doufal, že přišla za mnou. Ohlédla jsem se na svou sestru a lehce do ní šťouchl, ani se nepohnula. Už od dob, kdy jsme byli úplně malé děti, Olivie měla talent usnout okamžitým a tvrdým spánkem.

„Ta spí jako dřevo,“ oznámil jsem.

„Výborně tak jí nech spát a vstávej,“ popohnala mě a já na nic nečekal a už byl jednou nohou z postele. Tiše jsme se vyplížili z pokoje, ale pak jsme se smíchem rozeběhli do schodů, aby nás tu nenachytala teta se strýčkem.

Leželi jsme na dece schovaní pod postelí Leah, bylo to takové naše tajné útočiště.

„Povídej mi ještě něco,“ vyzvala mě Leah.

Usmál jsem se: „Už jsem ti vyprávěl tři příběhy na dobrou noc, to ti nestačí?“ Doufal jsem, že řekne, že ne.

„Dobrých příběhů není nikdy dost,“ zašvitořila, ale při tom jí z pusy uniklo slabé zazívání. Muselo už být dost pozdě.

„Jenže to nějakou dobu trvá, než se vymyslí. Pokud chceš, aby byly dobré,“ namítl jsem.

„Nesnáším, když nemůžu vyvrátit to co říkáš,“ zaprotestovala ale na rtech jí hrál úsměv.

„Můžeš ale vyprávět něco ty,“ navrhl jsem.

„Jenže já neumím vymýšlet tak dobré příběhy jako ty,“ namítla zamračeně.

„Zkus to.“

„No dobře,“ souhlasila nakonec a na chvíli se odmlčela. „Až nastane slunovrat, bude to ta nejkouzelnější noc v roce,“ začala.

„Jen to ne, o slunovratu jsem se dneska naposlouchal víc než dost,“ zaprotestoval jsem.

„Pšt,“ utišila mě. „Až nastane slunovrat, při kterém dostaneme své schopnosti, bude to ta nejkouzelnější v roce!“ pokračovala dál. „Všude budou zářit nádherná světla, vzduch bude provoněný krásnou vůní a všude bude hrát veselá hudba. Já budu mít ve vlasech zapletené samé květiny a na konci večera ti jednu z nich dám. Předtím ale spolu budeme tancovat! A s Olivií! A všichni se budeme náramně bavit. Už se nemůžu dočkat, až se budeme moc slunovratu účastnit! Ty snad ne?“ vzhlédla ke mně a v očích jí doslova plál oheň.

„Asi ano,“ pokrčil jsem rameny. Vlastně jsem se už taky nemohl dočkat, ale nechtěl jsem na sobě dát najevo zbytečné nadšení.

„Vsadím se, že víc než asi. Nebuď takový bručoun,“ šťouchla do mě loktem a donutila mě tak se usmát.

„Slib mi, že si ten večer se mnou zatančíš!“  šťouchla do mě znova.

„Slibuji, že si s tebou zatančím a rád,“ ujistil jsem jí.

„Výborně,“ řekla spokojeně a pak lehce zazívala.

„Myslím, že bychom asi už měli jít vážně spát, ale ještě něco přece jen mám,“ po očku jsem se na ní podíval.

„Výborně tak povídej,“ zatleskala a já se znovu pousmál.

„Už nemám, co bych vyprávěl. Alespoň teda už nic, co bys neznala,“ zpozoroval jsem na její tváři zklamání.

„A co tedy?“ hned se v ní zase probudila zvědavost.

Usmál jsem se a pak z kapsy vytáhl dřevěnou krabičku, se kterou jsem si celý den pohrával.

„Mám pro tebe dárek,“ natáhl jsem k ní ruku s krabičkou.

„Pro mě?“ rozzářila se. „Ale já mám narozeniny až zítra,“ dodala.

„No já teda myslím, že už musí být zítra. Je dost pozdě,“ namítl jsem.

„To mě nenapadlo,“ zasmála se a vzala si krabičku do rukou a začala si jí prohlížet ze všech stran.

„Všechno nejlepší, Leah!“ popřál jsem jí a naklonil se k ní, abych jí dal neobratnou pusu na tvář. Lehce jsem se u toho začervenal.

„Děkuju Ericu,“ usmívala se a dál si krabičku prohlížela.

„Leah, ta krabička není ten dárek,“ poznamenal jsem.

„Ou, aha,“ zachichotala se a krabičku otevřela.

Ukradl jsem strýčkovi kus měděného drátu a vyrobil jsem z toho dva podobné si prstýnky, jen na každém byl trochu jiný ornament.

„Páni, jsou moc hezké, i když jeden by mi bohatě stačil,“ vzhlédla ke mně s úsměvem.

„Ehm, no on taky je pro tebe je jen jeden. Ten druhý je pro mě,“ teď už jsem musel být rudý až za ušima. „Až si za čtyři roky budeme volit svůj živel, já vím, že ty si zvolíš zemi. Proto na tomhle prstýnku je její symbol,“ začal jsem vysvětlovat.

„A ten druhý?“ zeptala se.

„Na ten druhý je symbol vody, protože ten živel si zvolím já,“ odpověděl jsem.

„Aha,“ usmála se a vyndala prstýnky z krabičky.

„Myslel jsem, že by si každý vzal ten se symbolem, který si jeden den zvolíme a pak,“ zarazil jsem se, protože mi to najednou připadalo vlastně hloupé. Rozpačitě jsem se poškrábal na krku.

„A pak až přijde čas tak si je zase vyměníme,“ dokončila mou myšlenku Leah.

„Pokud budeš chtít,“ pokrčil jsem rameny a sklopil pohled.

„Budu,“ odpověděla a dala mi pusu na tvář.

Vzpomínka na dlouho připravovaný výlet

Z rodiného archivu humorných vzpomínek!

Už tomu pomalu rok, co jsem se spolu se svojí mámou vydala na ME v krasobruslení, které se odehrávalo v Ostravě a které jsem si jako velký fanoušek krasobruslení nemohla nechat prostě ujít. Musím říct, že to patřilo rozhodně k nejhezčím dnům mého života a velice ráda na to vzpomínám. Některé ty vzpomínky jsou ale také poněkud humornějšího rázu a tak mě mamka ještě během našeho pobytu v Ostravě přemluvila, abych to sepsala jako jakousi humoristickou povídku a já jsem jí ráda vyhověla. Nejdříve jsem neměla v plánu to nijak zveřejňovat, protože je to příliš osobní a subjektivní, ale nakonec jsem si řekla, že by to přeci jenom snad stálo i za to. Ráda bych ale dodala, že veškerá kritika v textu je především kvůli komickému prvku než jako skutečná kritika ME v Ostravě, které bylo skutečně velmi vydařené. Bez dalších průtahů, už přejdu k povídce samotné a doufám, že čtenáře alespoň trochu pobaví!

Ostravu 2017 aneb jak jsme s maminkou jely na ME v krasobruslení.

alice_lily_neradova_mama_ostrava

Už tomu bude asi deset let, co jsem se beznadějně zamilovala do krasobruslení. Já, ač jsem naprosto nesportovní typ člověka, jsem tomuto konkrétnímu sportu zcela propadla. Od té doby si nenechám ujít jedinou příležitost, kdy mohu krasobruslení, alespoň s úctou pozorovat někde z povzdálí. Mojí pravděpodobně nejoblíbenější událostí krasobruslařské sezony je evropský šampionát. Snad protože to bylo právě mistroství Evropy, které mě poprvé před tolika lety zaujalo anebo protože z nějakého důvodu, jsou to právě evropští krasobruslaři, kteří se mi zarývají do paměti. Tak či tak, evropský šampionát je něco, co bych si nenechala ujít ani za všechny poklady světa. Během posledních několika let, se však toto sledování pro mě stalo tak trochu výzvou.

Už to bude nějakou dobu, co jsem se prakticky přestěhovala do Velké Británie. Je to sice země mnoha možností, ale sledovat zde tyto přenosy je, jak by se po anglicku řeklo, a real struggle. Což o to, je to sice o něco lepší než hokejové přenosy, protože to krasobruslení, Briti alespoň nějak berou na vědomí. Jenomže, co si budeme povídat. Ti angličtí komentátoři těm českým nesahají ani po kotníky, alespoň z mého českého úhlu pohledu. Proto mě to tedy vždy stojí všechny nervy a úsilí, abych přece jen mohla sledovat přenos české televize. Nakonec se mi to ale přeci jen nějakým tím zázrakem povede.

Letošní evropský šampionát se však odehrával u nás v České Republice! Co tedy teď? Mělo se odehrávat koncem ledna. Tudíž v době, kdy je vyučování už opět v plném proudu a vynechat dva týdny školy, by bylo pro mě naprosto nemyslitelné. Stejně tak nemyslitelné, by ale bylo nechat si ujít takovou příležitost spatřit toho mistroství na vlastní oči. Už jen, když jsem si v hlavě vybavila všechen ten výčet jmen mých oblíbených krasobruslařů, mi stačil abych věděla, že něco takového prostě nemohu prošvihnout. A tak tedy bylo rozhodnuto! Po vánočních prázdninách jsem se sbalila a jela zpět do Anglie, kde jsem absolvovala první přednášky a semináře nových předmětů, aby měla má duše klid. Hned jsem se ale také omluvila, že z rodinných důvodů, musím další týden zpět domů. Člověk přeci jen nikdy neví, do jaké míry by profesoři schválili takové fanouškovské nadšení. Každopádně o deset dní později jsem byla opět na cestě zpátky do České Republiky.

alice_lily_neradova_česká_republika

Letěla jsem den předtím, než celé to mistroství mělo vypuknout. Plán byl jasný, měla jsem přiletět v úterý večer a ve středu brzy ráno jsem ještě spolu s mojí mámou měla vyrazit směr Ostrava. Všechno to šlo až podezřele hladce. Let neměl žádné zpoždění a já se domů dostala v celku poměrně rozumnou hodinu, což se mi už velmi dlouho nestalo. Samozřejmě, že všechny trable začali až druhý den.

A to hned od samého rána. Z nějakého důvodu mi mamka zcela důvěřovala v tom, že dokážu správě nařídit budík, abychom vstaly včas. Já jsem sama o sobě taky nezapochybovala. Však, co bych na tom mohla pokazit, když snad stejně nebudu ani moci nedočkavostí usnout? No v tom spánku, jsem se nezmýlila, to je pravda. V tom budíku už ovšem bohužel ano. Z nějakého důvodu jsem ho nastavila na 5:30 a ne na 4:30. A tak tedy místo klidné snídaně nás čekal závod s časem, během něhož jsme secesta_do_ostravy_alice_lily_neradova_stabucks musely stihnout rychle obléknout, dobalit poslední věci a rychle běžet na nádraží, kde jsme si také ještě musely koupit lístek na vlak který odjížděl v 5:49. Nevím přesně jak jsme něco takového dokázaly, a asi ani nemusím dávat přesný výčet toho, co jsme doma zapomněly. Byl by totiž poměrně dlouhý. Důležité však bylo, že jsme vlak stihly a neměly jsme pak problém tedy chytnout ten plánovaný vlak do Ostravy. Navíc jsme také tak trochu doufaly, že tím jsme si všechny trampoty vybraly a všechno už bude v naprostém klidu. Jenomže, to jsme se samozřejmě, trochu přepočítaly. Co by to bylo za výlet bez nějakých těch zmatků a trampot?

To, že jsme snad trochu bloudily při hledání penzionu, bych snad mohla s mlčením i přejít. Dokonce i to, že můj baťoh i foťák byli moc velké, a tudíž mi je zakázali pronést s sebou na stadion. Přes všechno jsme se ale přeci jen dostaly konečně dovnitř do haly, kde jsem se smutných povzdechem zjistila, že moje oblíbená krasobruslařka svůj krátký program už jela. Zamrzelo mě to. Hlavní ovšem bylo, že jsme skutečně na místě a čekají nás další čtyři dny nezapomenutelných zážitků. To bylo něco v čem jsem se skutečně nemýlila.

O druhém dnu jsem byla zcela přesvědčena, že už musí jít zcela hladce. Cestu už jsme měly vyzkoušenou. Věděly jsme tedy, že musíme trolejbusem dojet na hlavní nádraží a odtamtud nastoupit na tramvaj číslo dvě, která nás odveze až přímo před sportovní halu. Ovšem vzhledem k tomu, že se mi spustila z nosu ohromná rýma a z mého oblíbeného červeného kabátu, jako tradičně odpadali všechny knoflíky, rozhodly jsme se, že vyrazíme o něco dříve a podíváme se po nějaké té lékárně a snad i zimní bundě. Lékárnu jsme našly bez obtíží, jmenovala se u Anděla strážce, a tak jsme bez alice_lily_neradova_kabat_zimaváhání vešly s vidinou brzké úlevy od nepříjemné rýmy. Paní lékárnici jsem tedy poprosila o Olynth a na její dotaz, jestli jej chci pro dospělé nebo děti jsem odpověděla, že pro dospělé. Asi to ale nebyla dosti sebejistá odpověď, protože paní lékárnice si mě nedůvěřivě přeměřila pohledem o otázala se mě kolik, že mi to je přesně let. Když jsem rozpačitě odpověděla, že je mi dvacet čtyři let tak se paní jen zasmála, že jsem šikovná, že si myslela, že ji mi patnáct. Upřímně si myslím, že mi ze slušnosti ještě pár let ve svém odhadu přidala. Tím se rozplynuli mé iluze o tom, že už vypadám alespoň na osmnáct, či dokonce snad dvacet let.

 

Po úspěšném vyřízení lékárny, kde jsme nakonec získaly 10% procentní slevu, po zjištění, že je paní stejně velká fanynka krasobruslení jako my, jsme se vydaly na lov zimní bundy. Braly jsme to jako bleskovou akci a vůbec jsme nepočítaly s tím, že sehnat v lednu zimní bundu, bude nějaký problém. Jako obvykle jsme se přepočítaly. Dalo to poněkud zabrat, a tak veškerá naše časová rezerva byla téměř pryč. Přesto se nám však povedlo dostat se ke sportovní hale právě včas. Akorát na začátek krátkého programu tančeních párů. Podotýkám, že má zvolená slova dostat ke sportovní hale jsou zcela výstižná, protože dostat se dovnitř haly bylo zcela nové dobrodružství. Bezpečnostní kontrolu jsme sice prošly zcela bez potíží, ty měli ale přijít hned vzápětí, když přišla na řadu kontrola vstupenek. Tehdy jsem si totiž všimla, že mi máma podává můj vytištěný lístek na autobus z Canterbury do Londýna. Ihned jsem ji na to upozornila a čekala až mi podá ten správný kus papíru. Jenomže to se nestalo. Mamka se na mě místo toho zaraženě podívala, že ale přece nic jiného u sebe nemá, a že tak jeden z našich lístků na krasobruslení musel zůstat v penzionu na stole. Co naplat, jedna z nás musela tu téměř hodinovou cestu absolvovat znova. Protože je moje mamka obětavý člověk, tak tu jednu platnou vstupenku dala do ruky mě a otočila se, že tedy pojede zpět a bude snad co nejdříve zase zpátky. Ani jedna z nás netušila, že jí čeká cesta plná akčního napětí a dobrodružství.

Protože jsme moji novou zimní bundu platily hotovostí a ne kartu, jak nás v obchodě požádali, neměla máma u sebe žádnou hotovost, a tudíž musela ještě někde vystoupit a najít bankomat. V tom naštěstí nebyl žádný problém. Ten nastal až ve chvíli, kdy seděla opět v tramvaji, jejíž téměř půl hodinové intervaly způsobily, že platnost máminy jízdenky skoro vypršela. A samozřejmě, co čert nechtěl, v soupravě se objevili páni revizoři. Ihned začali kontrolovat každého z pasažérů. Máma proto raději vystoupila na nejbližší zastávce, protože už na jízdence měla pouze tři minuty. Samozřejmě, že to ale nebyla její cílová stanice. A tak se ocitla kdesi, kde to vlastně vůbec neznala, a kde musela čekat alespoň další půlhodinu na jinou tramvaj. Snad by to čekání nebylo tak strašné, kdyby venku nemrzlo, až praštilo, a nestála před ubytovnou, ze které vycházela dosti pochybná individua, která k tomu všemu pak postávala spolu s ní na tramvajové zastávce. V takové chvíli člověku prostě nemůže být nikdy lehko. Naštěstí však tu „horkou“ chvilku bez výrazných potížích přestála a nastoupila pak do tramvaje s novou platnou jízdenkou. Konečně se tedy mohla dostat zpět do penzionu.ME_ostrava_ticket

Já jsem mezitím ve sportovní hale nervózně švidrala po hodinách a odhadovala, kdy už by tak mamka mohla být zpátky. Rozhodla jsem se ji zavolat a zjistit, jak je na tom. Zastihla jsem ji přesně ve chvíli, kdy odemykala dveře od pokoje. Zopakovala jsem ji tedy instrukce k tomu, kde ten lístek určitě najde a poprosila ji, ať mi zavolá, až ho bude mít. Mamka na to ale odpověděla, že mi spíš zavolá v případě, kdyby jej naopak nenašla. Souhlasně jsem tedy pokrčila rameny a zatím se s ní rozloučila.

 

Netrvalo to snad ani pět minut a telefon mi začal opět vyzvánět. To znamenalo jediné: lístek se někam ztratil. Zdálo se to jako nemožné vzhledem k tomu, že jsme náš pokoj neopustily a s sebou jsme ho ten den určitě nebraly. Přesto po lístku nebylo ani stopy. Co teď? Já byla přesvědčena o tom, že se vlastně ani nic tak hrozného neděje. Však ono to zcela jistě půjde vytisknou znova. Jen jsem si nebyla jistá, zdali celý proces dokážu vysvětlit mámě do telefonu, anebo se také budu muset také zvednou a vyrazit zpátky do penzionu. Jenomže dřív, než jsem tuto úvahu stihla zformulovat nahlas, máma mi telefon zavěsila s tím, že jde něco dělat. Rozpačitě jsem na zavěšený telefon zůstala koukat a přemítala, jestli mám volat zpět anebo vyčkat. Nakonec jsem zvolila tedy metodu vyčkávání a trvalo to asi dvacet pět minut, než mi přišla sms s tím, že máma lístek má a čeká na tramvajové zastávce. S úlevou jsem si tedy oddychla, že to dobře dopadlo a konečně jsem mohla v klidu pozorovat, co že se to vlastně děje na ledě.

Když se mámě podařilo konečně dorazit, byl celý program už téměř u konce a další měl začít asi až za další dvě hodiny. O zábavu však rozhodně nebyla nouze. Přestože v aréně byl na každém rohu bufetový stánek, každý z nich měl naprosto stejnou nabídku jídla, která se skládala z párků či klobásy. Také jste měli možnost dát si kávu mama_alice_lily_neradova či čaj za 50 korun. 55 v případě, že jste si chtěli dopřát do těchto nápojů mlíčka či citronku. Jsem pevně přesvědčena o tom, že na hokejový zápas je taková nabídka víc než dostačující, ale na akci, kde jste prakticky od dopoledne do pozdního večera pět dní v kuse, to je řekněme propadák. Je tedy pravdou, že v průběhu těchto dnů se ta nabídka o něco málo vylepšila. Do stánku přibylo například ovoce: jablko, banány či kus hroznového vína. Každý kus po třiceti korunách.

Není se čemu divit, že při této dvouhodinové pauze lidé využili příležitosti vyjít ven a pokusit se něco pořádného k jídlu ukořistit tam. Problém byl v tom, že to bylo skoro tak nemožné jako uvnitř arény. Kolem sice několik hospod a restauračních zařízení bylo, při takovém počtu lidí ale bylo téměř nemožné v nich sehnat místo. Trochu jsme doufaly, že se nám poštěstí v jedné hospůdce, kde jsme předešlý den sehnaly alespoň dvě místa na svařák, když vidina jídla kvůli počtu hostů byla v nedohlednu. Nicméně ten den se nám nepodařilo ukořistit ani tyto dvě volné židle. Nedalo se tedy nic dělat a musely jsme to zkusit o podnik dál. K našemu překvapení jsme hned o dům vedle narazily na pizzerii, která byla téměř liduprázdná. Tato záhada byla rozhřešena ve chvíli, kdy jsme na dveřích spařili ceduli s nápisem: „Nevaříme“. Na okamžik jsme se zarazily, ale pak přeci jen vešly dovnitř. Jinde místo stejně neseženeme a chtěly jsme si dát hlavně kávu. Usadily jsme se tedy a já si v klidu mohla vyslechnout celou historii ztraceného lístku.

Potom, co mi máma zavěsila telefon, začala prohledávat znovu prohledávat pokoj vzhůru nohama. Tehdy si s hrůzou uvědomila, že večer vyhazovala nějakou hromadu papíru do koše. Ten už byl ovšem v tuhle chvíli vynesený a tudíž prázdný. Rozpačitě tedy zavolala panu majiteli, zdali už se všechny odpadky někam odvezly, anebo jestli bylo možné je ještě dohledat. A tak se tedy pan majitel zapojil do pátrací akce „Hledá se lístek“, a začal prohledávat popelnici u baráku. Co vám budu povídat? Máma si asi deset minut na to vzpomněla, že ještě nezkontrolovala jedno místo ve své kabelce, kde by ten lístek přeci jen mohl být, a také, že tam byl. Všechen ten stres, pozdvižení a vlastně celá ta cesta byla naprosto zbytečná. Máma tedy rychle zavolala panu majiteli a za celou tu záležitost se mu omluvila. Ten jí na to se smíchem řekl, že zkusit se má všechno a už alespoň jaký život musí mít bezdomovci. K celé věci si ještě dovolím dodatek, že taková situace s lístkem se u nás v rodině nenastala poprvé. Totéž se nám podařilo s lísky do tomboly, máminou novou kabelkou s tajemnou kapsičkou a slovy mého strýce: „Byla šance vyhrát kance“. To je ale zase příběh do jiné povídky.

Teď když už byly všechny naše krize zdárně zažehnané, mohly jsme si klidně užívat zbytek celého mistroství. Jediné, co mi však přeci jen chybělo ke štěstí, byla fotka či autogram mého oblíbeného krasobruslaře, který mě vlastě přitáhl ke sledování tohoto nádherného sportu. Od doby, co jsem ho před deseti lety zahlédla na televizní obrazovce, jsem se již od sledování krasobruslení neodvrátila. Snad bych na takové troufalé přání ani nepomyslela, kdybych ho den předtím neviděla, jak se fotí s fanynkami (ano převážně to byla děvčata, co si budeme povídat). Pozorovala jsem to asi dobrých dvacet minut, ale za celou tu dobu jsem si nedodala odvahy, abych se zvedla a přešla na tu druhou strany haly. Celý zbytek večera jsem si to pak vyčítala, co že za zbabělce to vlastně jsem! Máma se mě snažila utěšit, že se mi to třeba povede druhý den napravit, a měla skutečně pravdu. Musím ovšem podotknout, že jsem do sebe musela předtím kopnout dva panáky slivovice, abych v sobě tu ostýchavost překonala. Ne snad, že bych si ty panáky vědomě dodávala na kuráž, to ne! Byl to spíš takový babkovský lék (v mém případě teda spíš taťkovský) na moje nachlazení. Posloužili však nakonec hned dvojímu účelu.

Objevil se mezi diváky ani ne dlouho po tom, co začal odpolední program a já, posilněna těmi dvěma slivovičkami, jsem už na nic nečekala. Rychle jsem posbírala své věci a zvedla se. Spolu se mnou jsem zároveň zvedla polovinu řady, přes kterou jsem se musela prodírat, a pak další polovinu druhé řady, kde seděla moje máma, protože jsme neměly lístky vedle sebe. Cestou jsem někde ztratila svou šálu a chudáka mamku trochu poděsila, když jsem na ní honem vyhrkla, aby mi půjčila telefon, že ten její fotí kvalitněji, než ten můj. Pak jsem se rozběhla přes polovinu haly, abych to stihla včas. A věřte mi, to na někoho tak nesportovního jako jsem já, byl téměř olympijský výkon. Nakonec se vyplatil, protože jsem to stihla, a dokonce mě stihla dojít i máma, aby mě mohla v klidu vyfotit, a já se nemusela ztrapnit tím, že se budu snažit sama ten snímek udělat. Technologie, stejně jako sport, totiž nikdy nebyly moje silné stránky. A to ani nebudu mluvit o tom, jak moc se mi nervozitou třásly ruce a ani se mi nepovedlo vyfotit dvě fanynky přede mnou, které mě o to požádaly, protože jsem prostě nedokázala udržet foťák v klidné poloze a musela jsem jej předat mámě. Bylo to celé nakonec jen o fous, protože jen co se vyfotil ještě se mnou, musel už rychle běžet jinam. Výsledek toho byl, že ten můj snímek byl nakonec trochu rozmazaný, protože jsme si nedovolily ho už více zdržovat, ale hlavní bylo, že nějaký vůbec byl!

alice_lily_neradova_krasobruslení_teamczcech

Myslím, že tohle byly asi ty nejakčnější zážitky z těch pěti dnů, co jsme v Ostravě strávily. Snad jen ještě by stály za zmínku naše cesty domů, protože jízda tramvají byla také jedinečným zážitkem. Jak jen ale nejlépe vykreslit ten obrázek? Po tom, co dojel poslední krasobruslař a poté, co se předaly všechny medaile, se celá zaplněna hala zvedla a většina z těch lidí vyrazila na tramvajovou zastávku. Následkem toho ostrůvky na zastávkách jenom přetékaly, lidé stáli i v silnicích a auta měla problém v klidu projet. Situace nebyla o moc lepší v tom ohledu, že interval tramvaje byl cca 20 minut, a tak zástupy lidí rychle neodsýpaly, ba právě naopak. Přesto nikdo z těch lidí ani na okamžik toho „utrpení“ nezalitoval, protože ta podívaná, kterou krasobruslaři divákům přinesli, byla mnohem euforičtější. Přes všechny trampoty a nesrovnalosti ve mně tento šampionát nevyvolal nic jiného než čiré nadšení a blažený úsměv na tváři. Navíc, jak už tak má náš český národ v povaze, o všech těch „nepříjemnostech“ začali lidé vtipkovat a člověk snadno našel řeč s těmi okolo, i když je předtím nikdy neviděl. Sama jsem měla takové štěstí, že jsme s mámou daly do řeči s našimi sousedkami z penzionu, díky jejichž laskavosti jsem se dostala na lepší místo a měla jsem ke všem svým oblíbeným krasobruslařským hvězdám ještě blíž, a tudíž jsem si připadala jako v ráji. To vás pak snad nějaký ten hlad nebo zima ani trochu netrápí. Občas to sice vyžadovalo trochu handrkování o místo s nadšenými francouzskými důchodkyněmi, ale i tak se ten zážitek ze sledování dvojnásobně zesílil.

alice_lily_neradova_krasobruslení_teamfrance

Závěrem už bych snad chtěla jen dodat, že těchto pět dní strávených v Ostravě, bude zcela jistě patřit k těm nejlepším v mém životě. Budu na ně vzpomínat zvesela právě kvůli všem těm trampotám, co jsme s mamkou zažily. Od špatně nastaveného budíku, přes „ztracený“ lístek až po přeplněné tramvaje, které nemohly téměř ani zavřít dveře. Což bylo něco, na co sprostě nadával každý Čech či Slovák, a se smíchem komentoval každý cizinec.

A když už jsem u těch cizinců, vybavuje se mi jedna taková poslední veselá tečka na závěr, kterou jsem zaslechla v rychlíku na cestě z Ostravy do Prahy. Samozřejmě, že tento vlak byl plný lidí, kteří, stejně jako já a máma, mířili domů z krasobruslení, a tak nemluvili o ničem jiném. Těsně předtím, než jsme vystoupily, jsem zaslechla rozhovor dvou starších žen. Ta jedna právě vyprávěla historku, kdy se jí nějací cizinci vyptávali, zdali jsou párky a klobása naším národním jídlem. Musela jsem se tomu jako všichni ostatní jen vesle zasmát. Nakonec všechny tyhle detaily se stanou jen veselou historkou k vyprávění, a skutečně se bude vzpomínat na tu dokonalou krásu na ledě, která všechny naprosto učarovala, a pro kterou ten týden za školou a cesta z Anglie do Ostravy zcela rozhodně stály!