Co mě naučila Jane?

Žádný příběh o velkolepé lásce se neobejde bez tance.

Nebudu nijak zastírat, že jeden z mých největších literárních vzorů byla, je a bude Jane Austen. Stejně tak nebudu zastírat, že pravidelně, alespoň jednou ročně sáhnu po její naprosté klasice Pýcha a Předsudek a to jak v češtině tak v angličtině, a jsem vlastníkem hned několika vydání tohoto díla a již dlouhou dobu si brousím na další. Jane dokázala psát s takovou lehkostí a vtipem, že mě její romány nikdy neomrzí, i když už je znám téměř z paměti. Jedna věc, co v jejích příbězích nikdy nechybí je tanec, a myslím, že to je jeden z důvodů proč jsem ho při psaní mých příběhů nemohla opomenout ani já.

literarni_vzor_jane_austen

Dokud nás smrt nerozdělí

„Jen jeden tanec, prosím.“ Přinutila jsem ho, aby se na mě podíval.

„Nemysli si, že nevím, proč tohle děláš,“ zůstával bez pohnutí a na čele mu pulzovala vystouplá žíla. Věděla jsem, že je vzteky bez sebe a uvnitř svádí boj.

„Možná víš a možná také ne,“ přistoupila jsem k němu ještě o krok blíž. „Když si se mnou ale nezatančíš, tak si nebudeš moct být jistý.“ Stačil mi na něj jeden pohled, abych věděla, že jsem vyhrála.

Tanec je pro strážce jeden z nejváženějších způsobů zábavy. Dokáže vyjádřit tolik emocí a nemusí být u toho pronesené, byť jen jediné slovo. Je to jistý projev úcty a náklonosti, každý tanec začíná poklonou k partnerovi. Ze začátku jsme s Ericem tančili zcela mlčky. Nechala jsem se vést, proplétala jsem své ruce s těmi jeho v složitých spletencích. Několikrát mě podtočit pod jeho paží, než jsem se pevně ocitla v jeho náručí.

„Jestli si myslíš, že mě tohle zastaví od rozdělení Olivie a toho bastarda, pak se pleteš,“ uchopil mě kolem pasu, vyzdvihl do vzduchu a udělal jednoduchou otočku, než mě pomalu spustil na zem. Celou dobu se mi u toho díval zpříma do očí.

„Nenapadlo tě, že to dělám hlavně pro tebe?“

Samozřejmě mi neuvěřil.

„Nepovídej.“

Nedostala jsem šanci odpovědět hned, protože mě opět třikrát podtočil pod svou rukou. Bála jsem se, že mě v tu chvíli pustí a půjde dál, ale naštěstí se tak nestalo. Opět spojil svou dlaň s tou mojí. Rozhodla jsem se, že je na čase, abych přebrala vedení. Uchopila jsem ho za tvář a donutila ho vzhlédnout.

„Co myslíš, že se stane, až mezi ně vstoupíš a ztropíš scénu? Kdo to odnese?“

Přiložil svou ruku na mou „Já a ne Olivia, nemusíš se starat,“ sejmul moji dlaň a lehce mě zaklonil. „Já nepotřebuju zachraňovat,“ zašeptal, než mě opět zdvihl. Začínala jsem ztrácet trpělivost. Proč jen musí být tak tvrdohlavý? Chvíli jsme zůstali bez pohnutí.

„Stejně tak ani Olivie,“ pokynula jsem hlavou k dívce, která se očividně dobře bavila.

„Jako obvykle s tebou nemohu souhlasit.“

Opět jsme se dali do tance, i když na Ericovi bylo vidět, že by už to měl nejraději za sebou. Dotýkali jsme se pouze dlaněmi a obcházeli opatrně jeden druhého.

„Olivia je už dospělá a naprosto svéprávná. Nepleť se do toho.“

Zamračil se: „Je stejně naivní jako všichni ostatní. Ta kreatura, se kterou tančí, pro ni neznamená nic dobrého. Pro nikoho z nás. Každý rok sem přijdou a předstírají, jaké pro nás dělají dobrodiní. Přitom si tím jen pojišťují svou vlastní moc, ne tu naší.“

Zastavila jsem se, už jsem dál nedokázala předstírat: „Přestaň s tím už konečně. Přesně takové řeči nás, kdysi dostaly tam, kde jsme.“ Eric se ale rozhodl v té šarádě přece ještě nějakou chvíli setrvat.

Vyzvedl mě v otočce do svého náručí: „Kdepak, to nemůžeš srovnávat,“ a pak mě opět spustil k zemi. „Nehledě na to, že to bylo před stovkami možná tisíci lety. Nikdo z nás už to nepamatuje, tudíž za to není ani odpovědný. Jak se máme poučit z chyb, když jsme je za prvé nespáchali a za druhé jsme nedostali druhou šanci, při níž bychom to mohli napravit?“

Povzdechla jsem si. Jeho argument dával smysl, ale copak jsem mu to mohla přiznat.

„Ty víš, že mám pravdu,“ na chvíli se odmlčel a vzal mě za obě ruce. „Tam venku bychom toho mohli dokázat o mnoho víc než tady. Ty bys toho mohla dokázat o tolik víc.“ Na malý okamžik se zarazil, jako by snad chtěl ještě něco dodat, ale neodvážil se toho. „Jen se snažím říct to, že by ti nikdo neměl bránit v tom, co děláš a kam jdeš. I kdybys mu vděčil za svůj život, v závěru je jen na tobě, jak s ním naložíš.“ Neurčitě pokrčil rameny a já přemítala nad tím, co řekl.

„Možná máš skutečně pravdu. To ale na věci nic nemění,“ řekla jsem to s lítostí a připadala si jako někdo, kdo se snaží sebrat dítěti všechny jeho iluze.

„Ne pokud se o to nepokusíš,“ zklamaně mě pustil a vykročil směrem pryč.

-Dokud nás smrt nerozdělí, kapitola 3

Dokud_nás_smrt_nerozdělí

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *