Jak obálka přišla na svět!

 

                Pořekadlo: Nesuď knihu podle obalu,

slýchávám celý svůj život. Především z úst mojí mámy pokaždé, když přede mě postaví talíř s jídlem, které se mi podle vzhledu snad hned nezamlouvá. Po jeho ochutnání pak ale musím dát mámě většinou za pravdu. Já sama tohle pořekadlo ráda používám třeba ve vztahu s lidmi. Jen zřídka bych si tato slova ale spojila se skutečnou knihou a její obálkou. Mnoho čtenářů si totiž své čtivo vybírá očima, stejně tak jako labužníci své pochoutky. Ne snad, že by stoprocentně platilo pravidlo, že kniha, která má dokonalou obálku, má také automaticky dokonalý obsah. Občas je tomu právě naopak. Co si ale budeme povídat, člověk prostě často sáhne po tom, co lahodí jeho oku a vkusu.

Když tedy přijde na mojí vlastní tvorbu, nemůžu si pomoci, abych si nelámala hlavu s tím, co bude tou první věcí, která padne čtenářovi do oka. V případě mého prvního drobného publikovaného dílka Odi et Amo, mi toto dilema pomohla vyřešit moje starší sestra. Ona totiž, na rozdíl ode mě, dokáže s tužkou a skicákem vytvořit líbezné umění. Já naproti nedokážu nakreslit ani kočku, aby přitom nevypadala hůř Odi_Et_Amo_alice_lily_neradovanež kresba předškolního dítěte. To, že bych si sama kreslila návrhy na své obálky, tedy naprosto naprosto nepřipadá v úvahu. Nehledě na to, že v případě Dokud nás smrt nerozdělí, jsem měla takový pocit, že to chce něco trochu jiného než Odi et Amo.

 

Snad možná protože tenhle příběh jsem brala daleko víc vážně. Odi et Amo jsem napsala doslova na koleni. Na zastávce, při čekání na školní autobus malé Charlotte, o kterou jsem se v té době jako au pair starala. Bylo to jen první pokus, ale později mi dodal odhodlání k dalšímu psaní. Tím bylo právě DNSN, které jsem ve své hlavě rozvíjela celé měsíce a víc a víc jsem si zamilovávala postavy Leah, Erica, Olivie a Kaleba. Nechtěla jsem tedy jejich obálku ponechat pouhé náhodě, i když to byla přesně náhoda, která o tom nakonec rozhodla. Svou neopatrností jsem si při odchodu ze školní knihovny hodila do baťohu svůj laptop, spolu s termo hrnkem, o kterém jsem byla pevně přesvědčena, že je prázdný. No, co si budeme povídat, nebyl… Jako na potvoru mi na dně ještě zbyla značná dávka kávy, která se samozřejmě vylila do mého laptopu, který to nenesl zrovna dvakrát dobře. Zpočátku se snad tak ještě tvářil. V klidu jsem ho zapnula a zdál se naprosto funkční. Jen co jsem ale na pár minut odešla pro něco do kuchyně a vrátila se zpět do svého pokoje, obrazovka počítače už byla naprosto černá a zbytek počítač podezřele tichý. Jako myška. Okamžitě mě přepadla tedy panika a zběsile jsem se ho pokoušela znovu zapínat. Což jak jsem se o několik desítek minut od kamaráda dozvěděla, je ta největší chyba, co v takovém případě člověk může udělat. Holt, nestuduji humanitní předměty pro nic za nic. Jak tahle patálie může souviset s obálku DNSN?

Odpověď je zcela snadná. Celou noc, co jsem ten počítač vysoušela, jsem zoufale ležela v posteli neschopná zamhouřit oka. Měla jsem asi tak dva dny před odevzdání eseje, která samozřejmě byla již téměř celá napsaná v počítači a nijak zálohovaná. Totéž jsem mohla říct o skoro celém k textu k DNSN. Místo spánku jsem tedy celou noc ležela a přemýšlela. V jednu chvíli mi přišel na mysl ten okamžik, kdy se Leah setká s vodníkem Kabourkem a hned vzápětí mě napadlo, že to by se dalo velmi snadno nafotit. Věděla jsem, že mám kamaráda, který je stejně tak bláznivý Dokud_nás_smrt_nerozdělí_alice_lilyjako já, aby mi kývl na to ze sebe udělat vodníka a pro sebe jsem potřebovala jen plášť, díky kterému bych já sama nebyla poznat. Je sice pravda, že tahle scéna je jen taková menší epizodka z celého toho příběhu. Přesto doteď nelituji, že jsme jí pro obálku vybrali.

 

Kamaráda jsem k tomu skutečně přesvědčila a ani jsem se nemusela příliš snažit. Je pro každou srandu a že sranda to byla! Obálku jsme fotili v zimě, kdy jsem přijela do Prahy na Vánoční prázdniny. Samozřejmě tehdy mrzlo, až praštilo, a dokonce byla Praha plná sněhu a já tak musela celou tu část s Kabourkem časově posunout z podzimu na zimu, aby případně sníh na obálce někoho nezarazil. Sama Dokud_nás_smrt_nerozdělí_obálkajsem se mohla díky plášti nabalit, ale Tom, který na sobě měl dokonalý vodnický kostým, už takové štěstí neměl. Namaskovali jsme se v prostorách nakladatelství Olympie, které sídlí na Žižkově a pak jsme nasedli na tramvaj a vyrazili směr Čertovka! Musím přiznat, že jsme byli na jednu stranu trochu zklamaní tím, že lidé kolem nás byli naprosto apatičtí a zelenému vodníkovi v tramvaji sotva věnovali pohled. Největší senzaci z nás pak samozřejmě měli až Japonci na Karlově Mostě a jakási Američanka, která nás spolu se svým českým kamarádem zastavila a vyptávala se co jsme zač a jestli se s námi může vyfotit. Zdá se ale, že Češi musí být na chodící vodníky prostě zvyklí. Nijak to totiž ani nevyvedlo z míry obsluhu v kavárně, která nás obsloužila jako každého druhého a ani jedno obočí nad tím nepozvedli. Možná ale jen prostě nijak nediskriminují zelené lidi, a to je pak jedině v pořádku. Ještě jedna reakce by snad stála za zmínku, a to, když nějaká očividně přiopilá a zřejmě sociálně slabší ženština k Tomovi přistoupila a říkala, že když je tak zelený, že jí určitě rád dá napít své kávy. Když řekl, že ne a místo toho jí jako správný vodník nabídl červenou pentličku, opovržlivě jí odmítla a zase odešla.

Samotné focení již proběhlo v klidu. U Čertovky výjimečně nebylo ani moc lidí, a tak jsme měli dost prostoru na to, udělat hned několik záběru, z nichž jsme pak ve výsledku vybrali ten výherní, který tedy skončil na obálce knížky. Jediné, co nás snad zamrzelo bylo, že jsme záběr Kabourka a Leah museli udělat z druhé strany, než Leah_Kabourek_Till_Deathse nachází mlýnské kolo, protože kvůli počtu zámečků, které byly zavěšeny na mříži ve zdi, to mlýnské kolo v podstatě nebylo ani vidět. Navíc bylo velmi nepravděpodobné, že by v době, kdy se tam Leah měla objevit, něco takového vůbec existovalo. Nezbylo nám tedy, než vyfotit opačnou stranu Čertovky a pak vesele zamířit do naší oblíbené kavárny Samsy, kde se nám konečně dostalo té pobavené reakce, když nás obsluha i štamgasti spatřili ve dveřích. Přeci jen, tam už jsou na naše podobné výstřelky trochu zvyklí a mají pro ně již značné pochopení.

 

5 thoughts on “Jak obálka přišla na svět!”

  1. Přiznám se, že i já při prohlížení knih často koukám na obálku. Ale samozřejmě i na ten obsah, nicméně je pravda, že obálka udělá mnoho. 🙂
    Naše slavné focení… Dodnes Vás mám vyfocené v mobilu a vždy mne to rozesměje. A s tím, jak nás všichni vypekli a vůbec si nás nevšimli, i když jsme byli více než dost viditelní… Navrhuji ozkoušet, jaké má tento národ hranice a co vše ještě zvládne přejít bez povšimnutí a naopak, u čeho se již lidi zastaví a chytnou za hlavy. 😀

    1. Co se dá dělat obálka je občas to největší lákadlo na neznámé knize 😀 Tvůj návrh se mi líbí! Měli bychom to vyzkoušet! 😉

      1. Tak tak. Škoda, že někdy je obálka zcestná a nevypovídá zcela o tom, co skrývá kniha uvnitř. 🙂
        No to rozhodně musíme! A já se tentokrát ráda zapojím i z té druhé stránky, ne jen z té dokumentovací. 😀

  2. Musím říct, že rozhodně souhlasím s výrokem, že většinou vybíráme knihu podle obalu. Ba dokonce se s tim i ztotožnuji. Pokud se tedy nejedná o mého oblíbeného autora, protože v tom případě obálku již neřeším a maximálně si řeknu, co mi obálka prozradí o nadcházejících událostech v knížce. Ale zpátky k tématu. Pro mě je obálka Dokud nás smrt nerozdělí opravdu povedená, protože ta fotka sama o sobě kde stojí Leah a Vodník prostě vystihuje tu atmosféru z knížky a samozřejmě je na ní zachycena krása Prahy. Je pravda, že nevystihuje nic velkého a prioritního z knížky, ale možná právě to ji dělá speciální. Přeci jenom každá druhá knížka má na obálce ve většině případů dva hlavní protagonisty a nebo pouze nějaký znak či logo. Za mě je obálka knížky Dokud nás smrt nerozdělí je povedená jednička!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *