Jak se dostat do Anglie jako Au Pair?

Fáze číslo jedna: Nalezení hostující rodiny.

Do_Anglie_Alice_Lily_Neradova

Každý z nás se ve svém životě dostane do fáze, kdy se sám sebe zeptá: „A co budu dělat teď?“ Ať už je to ve chvíli, kdy doděláme školu, skončíme v zaměstnání nebo prostě jen potřebujeme udělat v životě nějakou změnu. Já sama jsem si tu otázku položila v případě prvním, po tom, co jsem dokončila studium na střední škole. Přestože jsem již byla přijata na vysokou školu, naprosto jsem přehodnotila své rozhodnutí na ní nastoupit, protože to zkrátka nebylo přesně to, čemu bych se chtěla věnovat a čím bych chtěla strávit minimálně další tři roky svého života. Věděla jsem, že bych daleko raději studovala anglistiku na Karlově Univerzitě, jenže k tomu jsem potřebovala velmi dobrou angličtinu a tu jsem neměla. Rozhodla jsem se tedy, že místo návazného studia se vydám na šest měsíců do Anglie jako Au pair a svou znalost angličtiny si tak vylepším. Hned na začátku musím říct, že taková věc není zhola nemožná, ale velmi brzy jsem musela začít upravovat své představy. S odjezdem to totiž nešlo tak hladce, jak jsem si představovala.

Začala jsem tím, že jsem se zaregistrovala u agentury, která zprostředkovává Au pair pobyty. Vyplnila jsem své požadavky, a to především délku pobytu a oblast, kde bych si přála být umístěna a pak jsem ještě musela absolvovat pohovor v angličtině, aby v agentuře měli představu, jaké úrovně v tomto jazyce dosahuji. Dál mi nezbylo nic jiného než čekat, až mi agentura najde vhodnou rodinu. A čekala jsem vskutku dlouho. Začaly ubíhat dny, týdny, a dokonce i měsíce a zdálo se, že o mně stále žádná rodina neměla zájem. Obrátila jsem se tedy na agenturu s dotazem, proč tomu tak je a oni mi uvedli tyto tři důvody:

1) Většina rodin hledá Au pair na celý rok, a nejen na šest měsíců.
2) Úroveň mojí angličtiny nebyla příliš vysoká.
 3) Rodiny by nebyly ochotné obstarávat mi dietní jídlo kvůli mojí celiakii.

Samozřejmě, že mě tyto argumenty trochu postrašily a začala jsem se obávat, že se mi vůbec nepovede odjet. Obavy ovšem byly naprosto zbytečné a kdybych tehdy věděla, co vím dnes, a to sice, že žádný z těchto tří bodů není zase tak velkou překážkou, aby mi v odjezdu skutečně zabránily, celé to předodjezdové období bych byla daleko klidnější. Samozřejmě, že moje názory a zkušenosti jsou subjektivní a může se stát, že někdo má zase zkušenosti s realitou trochu jinou. Pokud s vámi ale mohu sdílet, to, co jsem ze zkušeností odkoukala já…

Tak za prvé, ano je pravda, že spousta rodin hledá Au pair minimálně na rok, především kvůli ohledům na jejich děti. Chvíli to trvá, než si u nich vybudujete nějakou důvěru a naopak, když k vám přilnou, to odcházení je těžké. Nicméně, setkala jsem se i s děvčaty (i chlapci), kteří odjeli do Británie jako Au pair jen na pouhé dva tři měsíce a také si rodinu dokázali najít. Pokud tedy někdo nemá celý rok, ale touží po tom si tuhle práci vyzkoušet, rozhodně to není nemožné! Jen to chce trochu víc trpělivosti a možná i samotné aktivní vyhledávání rodiny skrz internet.

Za druhé, ano dobrá angličtina je výhodou, ale co si budeme povídat, většina au pairek odjíždí pouze s tím, že umí pár základních vět a mnoho hostujících rodin s tím počítá. Časem se všechno zlepší a často je možné navštěvovat i kurzy angličtiny. Základ všeho je odhodit své zábrany a snažit se mluvit, co nejvíce, a to klidně i s chybami. Všechno pak přijde postupně.

Co se týče bodu tři a mojí bezlepkové diety, není to zase takový problém, jak mi agentura naznačovala. V Anglii máte bezlepkové a další dietní věci téměř v každém obchodě i restauraci a rodina vám klidně koupí nějaký ten chléb a těstoviny navíc a pokud ne v tom případě, to není ani rodina, ke které byste se chtěli dostat. Důležitá je vzájemná vstřícnost a respekt. To, že vám odmítají vyhovět s něčím tak zásadním, jako je obstarání jídla ze kterého, by vám nebylo špatně, je první varovné znamení. Od takové rodiny jenom ruce pryč. Protože jsem ale tehdy nic takového nevěděla a nemohla jsem nic udělat ani s bodem dva a tři, rozhodla jsem se alespoň upravit bod číslo jedna a na místo šest měsíců jsem svolila k tomu odcestovat rovnou na dvanáct. Snad díky tomu (a také protože jsem svůj netrpělivý komentář zveřejnila na facebookových stránkách agentury) se věci daly do pohybu a agentura mi zavolala, že mi našli potenciální host family a zdali mám o ně zájem. Zájem jsem samozřejmě měla.

Co tedy zbývalo ještě udělat, abych si své místo u této rodiny zajistila? To, že o mě rodina projevila zájem, totiž ještě stoprocentně neznamenalo, že je můj odjezd k nim jistý. Bylo potřeba absolvovat telefonát nebo spíš Skype rozhovor s rodinnou. Samozřejmě, že jsem z toho byla poněkud nervózní, především kvůli své nedokonalé angličtině, ale jak jsem již zmínila, mnoho rodin počítá s tím, že nemluvíte dokonale. Přeci jen si vás ale chtějí ještě proklepnout, než si vás nastěhují do svého domu. Většinou takový hovor netrvá déle než půl hodinky, rodina se vás ptá na to, jestli o sobě můžete něco říct, proč jste se rozhodli pro tuhle práci, jestli máte doma nějaké serióznější závazky nebo se vás taky případně můžou zeptat, jak byste případně řešili určitou situaci (máte třeba tři děti a začnou se vám prát atd). Není ale třeba hledat v tom nějakou vědu, nejlepší je odpovídat upřímně a instinktivně a nebát se na oplátku zeptat na věci, které zajímají vás, protože oni si sice nastěhují vás do svého domu, ale vy s nimi budete žít a pracovat pro ně! Spokojenost musí být oboustranná.

Abych pravdu řekla, tehdy to nebyl můj první Skype s host family. Protože jsem byla značně netrpělivá a agentura se mi dlouho neozývala, začala jsem si hledat rodinu sama. Lze se totiž dost dobře obejít i bez ní a ušetříte tak za zbytečné poplatky. Existují internetové databáze, (jako například https://www.aupairworld.com/en) kde si vytvoříte profil, který pak budou mít rodiny k zobrazení a stejně je tomu i naopak a sami si můžete prohlížet profily rodin, které hledají novou Au pair. Další možnost taky nabízí různé facebookové skupiny pro au pair, a to jak ty anglické, tak i české,potažmo slovenské (za ty má nejsilnější komunitu tato: Au Pairs in https://www.facebook.com/groups/169432663200593/ ) kam si stačí napsat inzerát nebo na nějaký odpovědět. I když se to může zdát jako značně riskantní krok, zcela bych ho nezavrhovala. Já sama jsem si svou druhou rodinu, u které jsem pracovala, našla právě přes skupinu na Facebooku. I když je potřeba dodat, že se všechno může s příchodem Brexitu změnit a odjezd bez agentury nebude možný. Prozatím jsou však všechny tyto možnosti otevřeny. Je pravdou, že agentury si všechny rodiny prověří lépe než Facebook či jiné internetové servery, ale ani to vám zcela nezaručí, že s rodinou budete vycházet. Z vyprávění hned několika Au pairek vím, že když pak měly problém, agentura jim stejně nedokázala pořádně pomoci a problém si musely vyřešit sami. Ne, že bych chtěla nějak agenturám křivdit, sama jsem kromě delšího čekání neměla žádný problém. První rodina, u které jsem byla nakonec celých třináct měsíců, byla přesně ta, kterou mi našli oni. Důležité je ale mít otevřenou mysl ke všem variantám a nebát se vyrazit do světa, protože ať už v tom lepším či horším případě, zkušenost to bude jedinečná.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *