Jak spisovatelé k herectví přišli,

Kromě toho, že mě psaní knih a různých příběhů nesmírně baví, práce spisovatele má pro mě ještě jednu velkou výhodu.

Mohu se v klidu a tiše schovávat za stránky svých knih a sdílet svá slova a nápady s lidmi, aniž bych musela skutečně vystupovat někde na veřejnosti. Vždycky jsemLily_Alice_Odi_et_Amo byla spíš introvert a značně jsem se styděla. Jenomže na druhou stranu, jsem vždycky ráda překonávala sama sebe a měla ráda takové své osobní výzvy.

Jako dítě jsem samozřejmě snila o tom, že jednou ze mě bude slavná herečka nebo zpěvačka (asi tak jako většina malých holčiček v dnešní době). Jenomže má pěvecká kariéra ztroskotala na tom, že zpívám naprosto falešně a ta herecká kariéra, no řekněme, že když se člověk stydí, tak hraní před lidmi či kamerami pro něj není zrovna to pravé ořechové. Několik malých pokusů jsem však měla. Díky svému vzhledu (tím mám především na mysli můj nos), jsem jako dítě byla vybrána do komparzu filmu Deník Anny Frankové. Byla jsem pohublé dítě s tmavýma očima a nešťastným výrazem, takže jsem do pozadí tohoto filmu snadno zapadla. Můj výraz byl zřejmě natolik přesvědčivý, že jsem se velmi zalíbila i samotnému panu režisérovy. Agentura tedy oslovila moje rodiče, zda bych byla ochotná zahrát v jedné scéně, kde bych anglicky měla říci několik málo vět. No, co na to říct, ochotná jsem byla, ale jen do té chvíle, než jsem ty věty musela říkat před cizími lidmi, a to bez maminky! V osmi letech bylo něco takového samozřejmě naprosto nesplnitelné, a tak jsem si svou hereckou kariéru zničila ještě dřív, než měla vlastně příležitost začít. Pak tady byl, ještě takový pokus s letní hereckou školou, kam jsem se přihlásila se svojí kamarádkou. To ovšem bylo takové fiasko, že bych to raději vůbec nezmiňovala. Jen v rychlosti podotknu, že jsme z ní asi v polovině s radostí obě utekly.

Když jsem tedy trochu povyrostla a dostala o něco víc rozumu, bylo mi jasné, že bych se měla raději držet svých milovaných knížek a nad herectvím raději jednou pro vždy zlomit hůl. Jen těžko by mě asi napadlo, že právě knížky přede mě předloží ještě pár těch hereckých výzev. V patnácti letech jsem nastoupila na Střední školu knižní kultury (tehdejší školu pro knihkupce a nakladatele) a chytla tam bezvadnou partu přátel, které mám po svém boku dodnes. Tedy už téměř celých deset let ode dne, co jsme nastoupili do prvního ročníku naší slavné střední školy! V prvním ročníku, také všechny ty kašpařiny začaly. Myslím, že jako první jsme přišli s tím, že natočíme společný film. O čem přesně že to mělo být, už si nejsem jistá. Jen si vybavuji, že jsem měla hrát elfí princeznu jménem Lisa. Dokonce jsme natočili iLily_alice_fantasy několik prvních scén v jedné z nichž jsem sama účinkovala. Sehnali jsme kostým, a dokonce i koně a princezna Lisa mohla přijít na scénu. Bohužel, dodnes jsem z té scény neviděla ani jeden jediný záběr a na ten den mi zbyli jen docela zábavné vzpomínky a několik málo fotek. Film jsme samozřejmě nedotočili a o žádný další už jsme se ani nepokoušeli. S hraním jsme ale rozhodně neskončili! Každoročně jsme totiž na škole měli akademii, kde jsme získali příležitost se umělecky předvést, a toho jsme také pokaždé plně využili. V prvním ročníku jsme dali dohromady takovou provizorní kapelu, kterou jsme nazvaly VANA (podle začátečních písmen našich jmen) a ve druhém jsme zase spolu s mojí nejlepší kamarádkou dali dohromady improvizované představení Romea a Julie (myslím, že bych se ještě měla dodatečně omluvit panu Shakespearovi). U divadelních přestaveních jsme pak raději zůstali, protože nám to šlo přeci jen o něco lépe než ta hudba.

Když jsme pak dokončili střední školu, byl to konec našim společným vystoupením a mému hereckému vyjádření (pokud to tak můžu vůbec nazývat). Nebo to jsem si alespoň myslela. Letošní léto je totiž v tomhle ohledu až neuvěřitelně akční. Začalo to jen takovým malým maňáskovým představením, které jsem dala dohromady s mými mladšími sestřenicemi na strejdovy narozeniny, pokračovalo to natáčením propagačního videa k mé knize Legendy Krasobruslení (na níž momentálně pracuji, ale o tom zase až někdy jindy) a skončilo to vtipným kabaretním vystoupením v kavárně Řehořy Samsy. Jak jsem se ale dostala ke kabaretnímu vystoupení? Částečně za to může návštěva mojí tety Míši a sestřenic a částečně můj akční kamarád a parťák při každé nepleše ze střední školy. Začnu tedy u mojí tety a sestřenic. Protože převážnou část roku pobývám v Anglii a ony zase ve Španělsku, máme možnost pořádně se vidět akorát v létě, když všichni zamíříme do Čech a máme pak u nás doma pěkně veselo. Náležitě si to společné léto totiž chceme užít. Nehledě na to, že Míša je ještě daleko větší dobrodruh, než jsem já sama. (Což už může napovídat to, že žije právě ve Španělsku a dalo se by se říct, že dost často veMisha_pelt_number_sonics značně sparťanských podmínkách). Co bych zde ale ráda zmínila, a také to je vlastně jeden z důvodů, proč jsme se odhodlali k našemu kabaretu, je to, čím se Míša zabývá. Už nějakou dobu se věnuje hudební teorii, kterou nazývá E-systém a z něhož později vyvinula jedinečnou věc a to sice, že dokáže z datumu narození vytáhnout každému jeho osobní melodii. Byla by velká škoda něco takového nevytáhnout i na světlo, vždyť kdo by nechtěl znát melodii své osobnosti? A právě do toho se vložil můj akční kamarád Tom. Hned přišel s tím, že když už je jednou Míša zase tady v Praze, tak se toho přece musí využít a musíme pro ni zařídit nějakou tu akci, kde by se mohla předvést. To, že to uspořádáme zrovna v Samse, bylo jasné hned od začátku. Místo bylo vybrané, ale teď bylo ještě na řadě vymyslet, jaký si připravíme program na celý večer. Míša sice na kytaru samozřejmě hraje, ale její kouzlo spočívá právě v tom, že dokáže každému sestavit jeho píseň, a ne odehrát celovečerní koncert jako jiní kytaristi. Nezbylo nám tedy nic jiného než k tomu vymyslet ještě nějaký bonusový program. Tomova první myšlenka byla samozřejmě na nějaké divadelní scénky. To mě samotnou ale okamžitě vyděsilo! Přeci jen jsem si říkala, ž všechno to herecké tajtrdlíkování už mám za sebou, a ta představa, že bych měla vystupovat před lidmi, mě naprosto děsila. Kdepak, odmítavě jsem kroutila hlavou. K tomu mě ani omylem nepřesvědčí. Nu, co vám budu povídat, přesvědčil. Nakonec jsme přišli s tím, že sehrajeme scénku z Tomovi připravované knížky o kocouru Shelleym. Shelley totiž není jen taková obyčejná kočka, ale spíš takový mluvící baron prášil v kočičím kožichu a všechny jeho životní příběhy jsou velmi humorné. Ideálně jsmeShelley_myšky tak mohli jeden z jeho příběhu využít k pobavení diváků, zatímco teta by mohla sbírat datumy narození pro případné zájemce. Navíc jsme do toho tak mohli zapojit i obě moje sestřenky, které mohly ztvárnit dvě malé myšky, který si Shelley, ta liška podšitá, ochočí a udělá si z nich své lokaje. Je to totiž především anglický džentlmen a jako takový lokaje přece potřebuje.

Vše bylo tedy domluveno a do toho se ještě k Míše připojil její partner Leon, který je vynikající kytarista, a tak náš večer v Samse získal další velmi hezký bod programu. Jenomže Tomovi to pořád bylo nějak málo, a tak mě navezl ještě do jedné malé scénky, a to sice o Vilému Tellovi Seniorovi. K mé velké úlevě jsem nemusela během té scénky říct ani slovo. I tak jsem se ale tedy pořádně zapotila! Naše vystoupení sice bylo až k večerní hodině, ale zrovna ten den tedy bylo takové vedro, že ani v pekle by se za něj nemuseli stydět. K tomu prostor v Samse je spíš menší než větší a když se to zaplní lidmi, no jéje, to je tam pak jako v kotli. Do toho jsem na naši scénku s Vilémem měla na sebe navlíknout těžkou chlupatou vestu, paruku, vousy a přilbu. No bylo mi veselo! Lily_alice_vilemK tomu jsem měla na očích falešné brýle, kterým ještě tom přilepil tři další falešná sklíčka vteřinovým lepidlem, které zaprvé značně štípalo do oči a zadruhé zapříčinilo, že jsem skutečně ale vůbec nic neviděla. Tak jsem vlastně ani příliš nemusela hrát, že jsem starý a slepý střelec. Myslím, že bylo velké štěstí, že kuš (dětskou) Tom zajistil tak, aby skutečně nemohla vystřelit (však i hračkou se dá vypíchnout oko). To ovšem už ale nevěděl náš kamarád Honza, kterého jsme vytáhli z publika a postavili na hlavu jablko, které jsem měla sestřelit s těmi brýlemi na očích. No, řekla bych, že se na okamžik možná zapotil o něco více než já sama. Všechno ale dobře dopadlo a jablko jsem mu jen šikovně shodila z hlavy.

 

Pak nás čekala hudební chvilka v podobě Leonovi kytary, která nenechá jen leckterého posluchače chladným. Zatímco Leon hrál, my už jsme se chystali na naši Leon_peltdruhou a hlavní scénku o kocourovi Shelleym. Já jsem se ze starého slepého rytíře proměnila ve váženého anglického profesora a Tom zase v modrého britského kocoura s cylindrem na hlavě a vycházkovou hůlkou v ruce, teda chci říct pacce. Holčičky už byly dávno namaskované jako myšky a už se nemohly dočkat až se předvedou. Na rozdíl od nás totiž asi vůbec netušili, co to je nějaká ta tréma nebo nervozita. My s Tomem už jsme takové štěstí neměli, a byli jsme přeci jen trochu rozklepaní. To nás ale opustilo ve chvíli, kdy jsme nastoupili na scénu a už jsme začali blbnout jako malé děti. Kocour Shelley se dohadoval se svým pánem Arnoldem Lily_alice_knihaa pak poctivě chytil obě myšky a hezky si je ochočil a vše skončilo tak, jak mělo. Jenom dobře! Po našem hereckém výkonu (ano, dovolím si to tak přeci jen nazvat), konečně nastoupila Míša, aby předvedla, co dokázala vykouzlit z papírků na kterých dostala několik datumů narození a musím říct, že to vždy byli nejen moc hezké melodie, ale především každá ta melodie skutečně seděla k osobě, pro kterou byla určena. Ona totiž hudba dokáže člověka leckdy popsat lépe, než by to vyjádřila samotná slova (ano, uznávám že jako spisovateli se mi to nelehko přiznává, je tomu ale tak!). Pokud jste na našem malém kabaretním přestavení nebyli a zajímalo by vás, jak asi zní vaše vlastní melodie, pak vám vřele doporučuji podívat se na Míšiny webové stránky a kontaktovat ji.(http://Mishapelt.com ) Rozhodně to stojí za to. Pokud jde o naše představení, myslím, že naše úloha leží spíše v rolích spisovatelů. Přesto bych řekla, že není vyloučeno, že si ještě někdy na chvíli vyzkoušíme i ty role herecké a oživíme kocoura Shelleyho a jeho přátele.

Lily_alice_pelt_shelley

3 thoughts on “Jak spisovatelé k herectví přišli,”

  1. Já si myslím, že Vám dvěma ani nedalo moc práce ze sebe ty šašky udělat. Brácha je komediant už od malička a Ty jsi se evidentně za těch deset let taky dosti nakazila. 😀 Byl to skvělý večer. Moc jsme se bavila a jsem si jista, že u ostatních návštěvníků tomu nebylo jinak. Těším se na další takový příjemný večer. 😉

    1. No my jsme rádi, že jsi se bavila! To byl hlavní účel, pobavit obecenstvo. Taky jsme se u toho ale sami bavili jako malé děti to je pravda 😀

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *