Ke svatému Valentýnu

Čtrnáctý únor se už nějakou dobu nese v duchu lásky a i když jsem osobně nikdy tenhle svátek zrovna moc neprožívala (přeci jen první máj, je první máj), tak ho nelze jen tak přehlížet. Rozhodla jsem se tedy zveřejnit takovou drobnou ukázku z nadcházející knížky, která se nese (alespoň tedy doufám) v romantickém duchu první dětské, naivní lásky.  Co víc ještě dodat než Enjoy? možná ještě šťastného Valentýna! 🙂

Prstýnky

Zrovna jsme měli přestávku mezi vyučováním, a tak jsem si pro ukrácení chvíle, pohrával v ruce s dřevěným předmětem.

„Co to tam schováváš?“ zavýskla zvědavě moje sestra, která výjimečně zase jednou seděla v lavici vedle mě, protože její nejlepší kamarádka, ten den zůstala doma.

„Vůbec nic,“ zalhal jsem a rychle schoval krabičku do kapsy u kalhot.

„Já jsem moc dobře viděla, že něco držíš,“ nedala mi pokoj.

„Houby jsi viděla. Jsi ještě slepější než ten slepejš,“ vyplázl jsem na sestru jazyk.

„Proč mi to nechceš ukázat?“ zatvářila se dotčeně a já protočil oči.

„Protože, ti do toho nic není.“

„Ha! Takže přiznáváš, že tam něco schováváš,“ vypískla vítězoslavně.

„I kdybych měl tak tobě to neukážu,“ odsekl jsem. Proč jen musím mít tak otravnou sestru, povzdechl jsem si.

„Tak si to strč za klobouk,“ odpověděla mi uraženě.

Já jsem ji na to už nic neřekl. Však ona jí ta uraženost zase za pár minut přejde. Já se jí přece nemusím vůbec s ničím zpovídat. Ještě by se mi vysmála. Holky totiž umí být občas neuvěřitelně pitomé. Obzvlášť pokud jsou to vaše vlastní sestry.

Znovu jsem, jen tak pro ujištění, v kapse zmáčkl dřevěnou krabičku. Ještě přežít pár hodin vyučování a hurá k jezeru. Každá minuta se mi ale tak neuvěřitelně vlekla až se zdálo, že se toho snad už ani nedočkám! A tak jsem se mračil a vůbec nedával pozor. Stejně jsem už znal všechno, co nám pan učitel vykládal a tak jsem se zlobil ještě o to víc, když mě napomínal, že ho vůbec neposlouchám. Celý jeho dnešní výklad se soustředil jen a jen na nadcházející slunovrat a jeho důležitost a tradici. Každý rok to vyprávění bylo v podstatě stejné. Nakonec jsem se ale přece jen dočkal a pan učitel nás propustil domů. Rychle jsem si všechny věci naházel do tašky a netrpělivě čekal, až moje sestra udělá totéž. Pak jsem popadl i její tašku a nasměroval jsem jí k odchodu domů. I když jsme byly s Olivií stejně staří, protože jsme byli dvojčata, ona vypadala alespoň o dva roky mladší než já. Byla strašně prťavá, zatímco já jsem se vytahoval do výšky čím dál tím víc. Proto jsem si připadal jako ten starší sourozenec a snažil jsem se na ní všemožně dohlížet a všechno jí usnadňovat. Bral jsem to jako svojí velkou zodpovědnost. Olivie mě ale samozřejmě brala jako jednoho velkého otravu.

„Ty ale naděláš, stejně nemáme za čím spěchat jo a ne, že se zase budeš motat kolem mě a Leah. Je to moje nejlepší kamarádka tak mi nelez do zelí,“ ohradila se téměř uraženě a já se na ní jen zašklebil. A i přes její námitky, že nemáme, kam spěchat se dala do běhu a vyrazila domů. Já jsem jí následoval.

Se smíchem jsme rozrazili domovní dveře a zamířili rovnou do kuchyně, kde už na nás čekala Leah spolu se svými rodiči a sourozenci.

„Leah, škoda, že jsi nebyla dneska na vyučování! Povídání by se ti moc líbilo,“ vyhrkla spěšně Olivie, zatímco se usazovala na lavici vedle své kamarádky.

„Kdepak, buď ráda, že jsi tam nebyla. Byla to hrozná nuda jako každý rok,“ namítl jsem.

„Vůbec ho neposlouchej, je to pěknej morous jako obvykle,“ vyplázla na mě jazyk Olivie.

„Já nejsem žádný morous!“ ohradil jsem se.

„To jsi teda a pořádný,“ vedla si dál svou Olivie.

Než jsem na to ale stihl něco opovědět, vložila se do toho teta Elena: „Nechci tu slyšet žádné dohadování! Dejte si raději polévku a pak šup, šup upalujte ven. Je tam krásně,“ s těmi slovy položila na stůl hrnec polévky a začala ji postupně rozlévat. Oba dva jsme tedy zahanbeně zmlkli a pustili se do jídla.Hned jak jsme do sebe všechno hodili, už jsme na nic nečekali a klidili se tetě z kuchyně, abychom nepřekáželi a hlavně, abychom se vypravili k jezeru.

Tam se od nás ale samozřejmě holky hned odtrhli a šli si po svém, zatímco já jsem tam zůstal trčet s mladším bratrem Leah. Otráveně jsem tedy pokrčil rameny a otočil se k Danielovi, který mezitím začal spřádat plány na to, cože to vlastně budeme dělat.

Už se chýlilo k večeru a já začínal být čím dál netrpělivější. Tolik jsem se těšil, že Leah ukážu, co jsem vyrobil, ale Olivie jí nechtěla propustit ze své moci a já jsem zase musel pomáhat Danielovi se stavbou jakési dřevěné pevnosti. Sem tam jsem tedy alespoň zabloudil pohledem k děvčatům, která si hrály opodál. Někdy Leah ten pohled zachytila a mile se usmála, někdy to ovšem naopak zachytila má sestra a ta na mě tak akorát drze vyplázla jazyk. Což jsem to stejně drze opětoval.

Tak se stalo, že jsme se všichni sešli až zase u večeře. Tou dobou už moje sestra byla unavená a přešla jí veškerá vzpurnost a místo toho se teď dožadovala mojí pozornosti a byla jako med. Nakonec mi usnula v náručí a strýček jí musel odnést do našeho pokoje. To už ale i nás ostatní vyháněla teta do hajan a tak jsem se smutně zvedl a se všemi se rozloučil.

Když už jsem ale ležel v posteli, vůbec se mi nedařilo usnout. Pořád jsem se převaloval z jedné strany na druhou a nadával si, jaký jsem to ale nekňuba. Z těch myšlenek mě ale vytrhlo slabé zavrzání a já se překvapeně nadzvedl a rozhlédl se kolem. Odkud ten zvyk přicházel?  Hned jsem zjistil, že to byly dveře od pokoje a, že dovnitř tiše přikradla Leah.

„Ericu spíš?“ zašeptala tiše.

„Nespím,“ odpověděl jsem a posadil se už úplně.

„A Olivie?“ zajímala se dál a mě trochu pokleslo srdce, protože jsem doufal, že přišla za mnou. Ohlédla jsem se na svou sestru a lehce do ní šťouchl, ani se nepohnula. Už od dob, kdy jsme byli úplně malé děti, Olivie měla talent usnout okamžitým a tvrdým spánkem.

„Ta spí jako dřevo,“ oznámil jsem.

„Výborně tak jí nech spát a vstávej,“ popohnala mě a já na nic nečekal a už byl jednou nohou z postele. Tiše jsme se vyplížili z pokoje, ale pak jsme se smíchem rozeběhli do schodů, aby nás tu nenachytala teta se strýčkem.

Leželi jsme na dece schovaní pod postelí Leah, bylo to takové naše tajné útočiště.

„Povídej mi ještě něco,“ vyzvala mě Leah.

Usmál jsem se: „Už jsem ti vyprávěl tři příběhy na dobrou noc, to ti nestačí?“ Doufal jsem, že řekne, že ne.

„Dobrých příběhů není nikdy dost,“ zašvitořila, ale při tom jí z pusy uniklo slabé zazívání. Muselo už být dost pozdě.

„Jenže to nějakou dobu trvá, než se vymyslí. Pokud chceš, aby byly dobré,“ namítl jsem.

„Nesnáším, když nemůžu vyvrátit to co říkáš,“ zaprotestovala ale na rtech jí hrál úsměv.

„Můžeš ale vyprávět něco ty,“ navrhl jsem.

„Jenže já neumím vymýšlet tak dobré příběhy jako ty,“ namítla zamračeně.

„Zkus to.“

„No dobře,“ souhlasila nakonec a na chvíli se odmlčela. „Až nastane slunovrat, bude to ta nejkouzelnější noc v roce,“ začala.

„Jen to ne, o slunovratu jsem se dneska naposlouchal víc než dost,“ zaprotestoval jsem.

„Pšt,“ utišila mě. „Až nastane slunovrat, při kterém dostaneme své schopnosti, bude to ta nejkouzelnější v roce!“ pokračovala dál. „Všude budou zářit nádherná světla, vzduch bude provoněný krásnou vůní a všude bude hrát veselá hudba. Já budu mít ve vlasech zapletené samé květiny a na konci večera ti jednu z nich dám. Předtím ale spolu budeme tancovat! A s Olivií! A všichni se budeme náramně bavit. Už se nemůžu dočkat, až se budeme moc slunovratu účastnit! Ty snad ne?“ vzhlédla ke mně a v očích jí doslova plál oheň.

„Asi ano,“ pokrčil jsem rameny. Vlastně jsem se už taky nemohl dočkat, ale nechtěl jsem na sobě dát najevo zbytečné nadšení.

„Vsadím se, že víc než asi. Nebuď takový bručoun,“ šťouchla do mě loktem a donutila mě tak se usmát.

„Slib mi, že si ten večer se mnou zatančíš!“  šťouchla do mě znova.

„Slibuji, že si s tebou zatančím a rád,“ ujistil jsem jí.

„Výborně,“ řekla spokojeně a pak lehce zazívala.

„Myslím, že bychom asi už měli jít vážně spát, ale ještě něco přece jen mám,“ po očku jsem se na ní podíval.

„Výborně tak povídej,“ zatleskala a já se znovu pousmál.

„Už nemám, co bych vyprávěl. Alespoň teda už nic, co bys neznala,“ zpozoroval jsem na její tváři zklamání.

„A co tedy?“ hned se v ní zase probudila zvědavost.

Usmál jsem se a pak z kapsy vytáhl dřevěnou krabičku, se kterou jsem si celý den pohrával.

„Mám pro tebe dárek,“ natáhl jsem k ní ruku s krabičkou.

„Pro mě?“ rozzářila se. „Ale já mám narozeniny až zítra,“ dodala.

„No já teda myslím, že už musí být zítra. Je dost pozdě,“ namítl jsem.

„To mě nenapadlo,“ zasmála se a vzala si krabičku do rukou a začala si jí prohlížet ze všech stran.

„Všechno nejlepší, Leah!“ popřál jsem jí a naklonil se k ní, abych jí dal neobratnou pusu na tvář. Lehce jsem se u toho začervenal.

„Děkuju Ericu,“ usmívala se a dál si krabičku prohlížela.

„Leah, ta krabička není ten dárek,“ poznamenal jsem.

„Ou, aha,“ zachichotala se a krabičku otevřela.

Ukradl jsem strýčkovi kus měděného drátu a vyrobil jsem z toho dva podobné si prstýnky, jen na každém byl trochu jiný ornament.

„Páni, jsou moc hezké, i když jeden by mi bohatě stačil,“ vzhlédla ke mně s úsměvem.

„Ehm, no on taky je pro tebe je jen jeden. Ten druhý je pro mě,“ teď už jsem musel být rudý až za ušima. „Až si za čtyři roky budeme volit svůj živel, já vím, že ty si zvolíš zemi. Proto na tomhle prstýnku je její symbol,“ začal jsem vysvětlovat.

„A ten druhý?“ zeptala se.

„Na ten druhý je symbol vody, protože ten živel si zvolím já,“ odpověděl jsem.

„Aha,“ usmála se a vyndala prstýnky z krabičky.

„Myslel jsem, že by si každý vzal ten se symbolem, který si jeden den zvolíme a pak,“ zarazil jsem se, protože mi to najednou připadalo vlastně hloupé. Rozpačitě jsem se poškrábal na krku.

„A pak až přijde čas tak si je zase vyměníme,“ dokončila mou myšlenku Leah.

„Pokud budeš chtít,“ pokrčil jsem rameny a sklopil pohled.

„Budu,“ odpověděla a dala mi pusu na tvář.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *