Londýnské toulky…

Po stopách Mary W&S

Bylo kolem páté hodiny a já si nebyla jistá, jestli mám dost času. Má nejlepší kamarádka měla dorazit na Londýnské nádraží St Pancras v šest hodin, to by mi Old_StPancras_church_by_lilyalicedávalo zhruba hodinu, tudíž teoreticky dost času na to, abych došla na místo, které jsem chtěla navštívit už celé měsíce. Podle google maps to bylo chůzí pouhých osm minut od nádraží. Problém byl ale v tom, že jsem se zásadně nedokázala v mapách orientovat! A to ani v tomhle případě, kdy jsem relativně dobře znala okolí St Pancras a můj cíl nebyl nijak daleko. Váhala jsem tedy, jestli se mám skutečně odhodlat k mojí malé výpravě, anebo to raději nechat až na někdy jindy. Nakonec mi to ale přeci jen nedalo a rozhodla jsem zkusit své štěstí. Samozřejmě, že jsem se vydala na zcela opačnou stranu, než jsem měla, a to hned dvakrát! Štěstí se na mně ale přeci jen usmálo a já se konečně dokázala zorientovat, především díky mé oblíbené Britské národní knihovně, která se prokázala jako užitečným záchytným bodem. Konec konců to byl i značně symbolický záchytný bod, mým cílem byl totiž hrob jedné z největších autorek britské literatury, Mary Wollstencraft. Na její jméno a dílo jsem narazila až teprve před třemi lety, během mého prvního ročníku na vysoké škole. Už tehdy mě její slova v díle A Vindictation of Rights of Women značně zaujala. Její argumenty na to, že by se ženám mělo dostat stejného vzdělání jako mužům, aby mohli být rovnocennými partnery a stejně tak, že ženy by raději než nad muži, měly mít vládu sami nad sebou, se mohou zdát dnes již irelevantní, ale z vlastního pozorovaní musím zkonstatovat, že tomu tak vždy zcela není. Navíc, jako studentka literatury a dějin, oceňuji tyto argumenty pro jejich historický význam. Na ženu v osmnáctém století tohle byly zajisté velmi pokrokové názory, a přesto se s nimi Mary nijak netajila, ba přímo naopak. Můj zájem o Mary se ale rozvíjel postupně, samozřejmě jsem si jí zapamatovala z hodin Romantismu a když jsem tedy o rok později při návštěvě knihkupectví narazila na velmi hezky vyvedený výtisk jejího nejslavnějšího díla, nezaváhala jsem, a i přes svou značně zchudlou peněženku jsem si výtisk zakoupila. Ihned si ta knížečka získala čestné místo na mém stolku, kde mám vystavené ty nejvýznamnější knihy, které vlastním a mám u sebe v Canterbury. Od té doby se mi také stala značným zdrojem inspirace. To mě dovedlo až k tomu si sehnat Maryin životopis a zjistit o ní samotné něco více. Moje volba padla na publikaci od Charlotte Gordon, která se ve své knize detailně zabývá nejen životem Mary Wollestonecraft ale také životem její dcery a autorky Frankensteina, Mary Shelley. Právě tahle kniha ve mně probudila tu neuvěřitelnou touhu navštívit hřbitov, kde byla Mary Wollestencraft původně pohřbená. Jelikož to bylo nakonec skutečně jen pár minut od nádraží St Pancras, moje návštěva tohoto místa nebyla nikterak nemožná.

Přestože jsem měla Londýn relativně blízko, přibližně hodinu vlakem z Canterbury, nedařilo se mi najít čas se sem skutečně vypravit. Konec konců poslední ročník vysoké mi nedával moc volného času-.  Příležitost se mi naskytla až po dokončení všech zkoušek a kdy jsem tedy už vlastně neměla nic moc lepšího na práci. Vlastně jsem za to byla nakonec i ráda, protože mi to dalo příležitost svůj záměr zmínit před mojí tetou a zároveň velmi dobrou kamarádkou Míšou. Můj nápad i osobnost Mary ji zaujala, a tak můj plán o něco ještě vylepšila a obohatila. Mezi Míšiny dovednosti totiž patří to, že dokáže z datumu narození či dokonce i ze jména, dát dohromady osobní melodii toho daného člověka, jemuž tyto detaily patří. Vytvořila tak melodii i pro Mary Wollstencraft a nahrála mi ji na Youtube, abych si ji mohla pustit, až budu stát u Maryina hrobu a jen tak ještě umocnila ten silný spirituální zážitek, který mě na místě jistě čekal. Když jsem tedy prošla (naštěstí otevřenou) bránou na starý hřbitov, doufala jsem jen, že se mi hrob skutečně povede najít a že mě nezklame internetové připojení. Hřbitov to nebyl nijak velký a už od prvního pohledu na místní náhrobky jsem dokázala říct, že byl velmi starý a už jistě léta nepoužívaný. Kostelík zde však stále stál, a to místo bylo přístupné veřejnosti. Byl to skoro takový jeden z mnoha Londýnských parků. Zahlédla jsem hned několik lidí se jen tak povalovat na trávě, jako kdyby to snad bylo nějaké příhodné piknikové místo. Později, v zadní části, jsem spatřila chlapce, jak se snaží naučit, pravděpodobně jeho dívku, jezdit na kole. Moje pozornost se ale z lidí velmi rychle stočila na náhrobky. Nejprve jsem se vydala vpravo a začala pátrat po Maryně jméně. Podle obrázku na internetu jsem měla jakési tušení, jak její náhrobek vypadá, ale přesto jsem si pro jistotu pročítala všechny. Abych byla přesnější, snažila se pročítat. Většina náhrobků totiž už byla až příliš zašlých časem, a tudíž velmi špatně čitelných. Zklamaně jsem se tedy procházela po hřbitově. Až když jsem se dostala do druhé části, kde jsem už z dáli zahlédla hrob, který svým tvarem odpovídal tomu, co jsem si našla na internetu, jsem zajásala. Okamžitě jsem k němu zamířila a brzy jsem začala rozeznávat slova Mary Godwin, což bylo jméno, které Mary přijala po svém sňatku se spisovatelem a filozofem Williamem Godwinem. Něco mi na tom ale úplně nesedělo, protože jsem si byla jistá, že její dívčí jméno na tom náhrobku muselo být také. Až když jsem přišla přímo k hrobu, rozeznala jsem i další slova, která prozrazovala, že tohle byla Mary-Jane; druhá žena Williama Godwina. Pocítila jsem lehký osten zklamání, ale hned ho zase zahnala, protože i tohle přece znamenalo, že jsem na dobré stopě! Popošla jsem tedy o kousek a z druhé strany náhrobku přečetla jméno samotného Williama Godwina. Na okamžik jsem se pozastavila. I když jsem od Godwina sama nic nečetla, byla jsem si vědoma toho, že to byl významný autor a zasloužil si také své uznání. Pak už jsem se ale konečně dostala k tomu náhrobku, který mě zajímal nejvíc a kvůli kterému jsem se sem vydala. Několik málo vteřin jsem na něj zůstala zírat bez pohnutí a snažila se srovnat si své myšlenky a pak jsem natáhla ruku vpřed. Na vršku toho náhrobku bylo několik uschlých sedmikrásek a já zalitovala, že jsem sama nic nepřinesla, snad jen možná tu píseň, kterou mi nahrála Míša. Hned jsem tedy sáhla po telefonu a s úlevou zjistila, že mě internetové připojení nezklamalo. Spokojeně jsem se tedy usmála a než jsem spustila přehrávání, tak jsem se ještě jednou rozhlédla kolem. Nikdo mi moc nevěnoval pozornost, snad možná až na dva postarší muže, kteří postávali u jednoho z východů hřbitova. Napadlo mě, jestli přemýšlí nad tím, cože to u toho starého náhrobku dělám, nebo moc dobře věděli, čí náhrobek to je a už podobnou situaci zažili. Přeci jen to musí být často navštěvované místo. Těch pár sedmikrásek bylo jasným důkazem.

Dál už jsem se ale o ty muže nezajímala, ať si třeba myslí, že jsem blázen. Místo toho jsem si pustila Míšinu nahrávku a znova svou pozornost zaměřila na ten kamenný náhrobek přede mnou. Fascinovaně jsem začala prsty opisovat písmena, která do něj byla vyryta. Nešlo jen o to, že tohle bylo místo, kde byla pohřbena Mary Wollstencraft, (přestože její ostatky byly přesunuty na jiný hřbitov) ale také o to, co tohle místo znamenalo pro Mary Shelley. Její otec jí sem brával od raného dětství, zde se naučila číst. Její malé nevinné prstíky, které o mnoho let později napsali Frankansteina a i další díla, se museli po těchto několika rytinách pohybovat tak podobně, jako teď právě ty mé. Nebyla jsem si jistá, které z nich jsem v tu chvíli vzdávala větší poctu; asi oběma tak nastejno. Ráda bych popsala ten pocit, který jsem při tom měla, ale myslím, že na to ve své slovní zásobě asi nemám dostatečný arzenál. Lehce se mi třásly ruce, vnímala jsem lehký letní vánek, který se mi opíral do tváří a pohrával si s mými vlasy. Vnímala Míšinu melodii, která by nemohla celou tu atmosféru vystihovat přesněji; každý tón vyslovoval Mary. Když se nad tím tak zamyslím, tak vlastně znám slovo, kterým jsem dokázala shrnout, co jsem cítila; Sublime feeling. Stav…pocit, který se spojoval právě s literaturou romantismu. Musela jsem se zvednout a na okamžik si jít sednou na lavičku kousek od Maryina hrobu. Myslela jsem při tom na to, jestli je alespoň trochu podobná té lavička, na které sedávala právě Mary Shelley, když navštěvovala hrob své matky a na které se odehrávala její první setkání s básníkem a její životní láskou, Percym Bysshe Shelleym. Rychle jsem vytáhla z tašky svůj zápisník a snažila se zapsat, co nejvíce svých dojmů z mé návštěvy, protože jsem se bála, že později už bych si je nedokázala vybavit tak přesně, a já jsem je nechtěla zapomenout. Pomalu mi také docházel čas. Nestrávila jsem ho tu ani zdaleka ani tolik, kolik jsem chtěla a rozhodně jsem nedokázala vstřebat všechno, co jsem z té atmosféry vstřebat chtěla; ale co se dalo dělat. Rozhodně jsem tady nebyla naposledy. Rychle jsem tedy na stránku naškrábala své poslední poznámky a sundala si sluchátka z uší. Zcela zvláštně jsem ale stále byla schopná slyšet kytarové struny. Snad v jiné melodii, ale rozhodně jsem slyšela hru na kytaru. Zvědavě jsem se rozhlédla a všimla si, že na druhé straně byl postarší muž, skutečně hrající na kytaru! Zajímavá shoda okolností, řekla jsem si s úsměvem a úsměv jsem věnovala i hudebníkovy. Můj sublime feeling se tím jen prohloubil a za to jsem mu byla vděčná. Ještě jednou jsem se ohlédla po Maryině náhrobku a po celém hřbitově a znova si umínila, že svou návštěvu zopakuji, až budu mít více času. Teď už jsem ale musela spěchat zpátky na St Pancras a konečně, po dlouhé době, se zase vidět se svou nejlepší kamarádkou. Však ona tu na mně jistě Mary do příště počká.

Mary_Wollstonecraft_Vindication_by_lilyalice

-Lily Alice

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *