Všechno nejlepší, Ericu

Jen takový malý narozeninový treat, který mi přišel o víkendu na mysl. Napsala jsem takový útržek z Dokud nás smrt nerozdělítentokrát ale z Ericova pohledu 🙂 Co víc k tomu dodat, než snad jen enjoy 😉

Probudil jsem se s východem slunce. Odjakživa jsem byl „ranní ptáče“, ale co mi dnes nenechalo spát byl fakt, že s ránem přijde i další rok mého života. Nebylo to ani tak nadšení, jako spíš zvláštní prázdnota, co jsem cítil. Dnes mi bylo devatenáct let, ale to byl jen pouhý fakt. Neočekával jsem od toho nic extra, bude to zcela obyčejný den, jako každý jiný. Snad kromě večera, kdy budu slavit se svým dvojčetem, ale to spíš kvůli ní než kvůli sobě. Byla to taková naše tradice od doby, co jsme byli jen my sami dva. Kdyby to bylo jen na mně, celou tu narozeninovou záležitost bych ignoroval, ale to jí nemůžu udělat. Vím, že pro ni to znamená daleko víc než pro mě. Večer tedy bude patřit Olivii, přesto si můžu ale dovolit strávit den podle svého. Zmizet někam pryč, kde budu sám se svými myšlenkami. To bylo něco, co jsem právě teď potřeboval.

Vstal jsem tedy z postele a oblékl se. Chtěl jsem se vytratit dřív, než hrozilo, že se potkám s Olivií, která mě bude lanařit, abych s ní podnikl něco i přes den, což by pravděpodobně zahrnovalo i oběd u Leah doma, a to bylo asi tak to poslední místo, kam jsem chtěl dneska jít. I když s tím v kolik se včera Olivie vrátila, nehrozilo, že by byla asi nijak brzo vzhůru. Stejně jsem to nechtěl riskovat. Zajímalo by mě, kam se to tak často vytrácí, poslední dobou, protože jsem si byl zcela jistý, že polovina jejích výletů nebyla za její nejlepší kamarádkou. Samozřejmě mě ale vždy odbyla, když jsem se jí na to zeptal a já jsem jí do té odpovědi nechtěl nutit násilím. Když bude chtít mluvit, tak bude mluvit a já budu stále ochoten si jí vyslechnout. Jistota ale byla jistota, a tak jsem seběhl dolů s tím, že jen popadnu v kuchyni něco k jídlu a vyrazím ven. Těsně před kuchyní jsem se ale zarazil. Zaslechl jsem totiž odtamtud jakýsi šramot, který naznačoval, že ta místnost není prázdná. Byla tu pravděpodobnost, že jsem se mýlil a Olivie si přece jen přivstala anebo tu byla ještě možnost, že máme doma návštěvu a vzhledem k tak brzké hodině mě napadla jen jedna jediná osoba, která by to tak mohla být. Na okamžik jsem zaváhal. Mohl jsem se dost snadno vytratit ven, bez toho, aniž by kdo vůbec zaregistrovat, že jsem tu byl. Nechtěl jsem ji vidět. Posledních několik měsíců jsem dělal, co jsem jen mohl, abych se jí vyhnul, a tak jsem v tom teď mohl krásně pokračovat. Jenže něco uvnitř mě mi našeptávalo, že dnes bych jí přeci jen alespoň na okamžik vidět chtěl. I kdyby ten okamžik měl být sebevíc bolestnější. Nemohl jsem tomu nutkání odolat, a tak jsem otevřel dveře.

Stála u kamen a cosi míchala na pánvi. Mohl jsem vidět, jak na ní dopadají ranní paprsky a odráží se v jejích měděných vlasech, zatímco na její bledý obličej dopadal stín. Vzhlédla a její jantarové oči se setkaly s těmi mými.

„Dobré ráno,“ pozdravila mě poněkud nejistě.

Její nejistota se odrážela i v jejím výrazu ve tváři a já jsem v sobě nenašel dost sebejistoty na to jí pořádně odpovědět, a tak jsem zůstal raději mlčet. Jen jsem vešel dál do místnosti a snažil jsem se vyhnout dalšímu pohledu na ní.

„Nemusíš se bát, nepřišla jsem vás obrat o všechno jídlo, co máte,“ zažertovala. Asi aby prolomila to trapné ticho.

Já jsem ale netušil, co bych jí na to tak asi řekl, a tak jsem zůstal zticha. Trochu jsem zalitoval, že jsem vůbec vešel dál. Bylo to mnohem těžší, než jsem si myslel.

„Dělám snídani pro Olivii,“ řekla a pak se na chvilku odmlčela, než dál pokračovala. „Má narozeniny,“ zvolala a já si jen povzdychl. „Což samozřejmě víš, když je to tvoje sestra. Chci říct dvojče,“ začala se poněkud zamotávat do toho, co říká. „Totiž, chci říct, že ty máš taky narozeniny.“

„Nepovídej,“ odpověděl jsem jí poněkud ostře a přibouchl dveře od skřínky, do které jsem posledních několik vteřin tupě zíral. Chtěl jsem rychle popadnout nějaké jídlo a raději odtud vypadnout. Problém byl, že většina jídla byla uskladněná v místech, kde stála Leah a já jsem se s ní nechtěl dostat do tak těsné blízkosti.

„Ericu,“ řekla se značnou rezignací v hlase.

„Co ještě?“ odsekl jsem.

Věděl jsem, že se k ní nechovám nejlépe, jenže jsem se neměl k tomu, abych jí ještě odpustil za to, jak se zachovala v létě. Přestože mezi námi nepanoval zrovna nejpřátelštější vztah už nějakou dobu, a to především kvůli mně, tentokrát zašla už příliš daleko. Nedokázal jsem se přes to jen tak přenést.

„Všechno nejlepší k narozeninám,“ slabě se usmála a já jsem ihned pocítil účinek toho úsměvu. Podvědomě tohle byl přesně ten důvod, co mě přiměl skutečně vejít do kuchyně. Tohle byla totiž přesně ta slova, která jsem od ní dneska chtěl slyšet. Možná to bylo trochu ješitné, ale ona byla vedle Olivie, to nejbližší rodině, co jsem měl. I přes všechny naše neshody a moje snahy jí od sebe odehnat. I když jsem na ní byl v tuhle chvíli stále naštvaný, sobecky jsem toužil po její pozornosti, a tak jsem si v tu chvíli nemohl pomoci, abych jí tiše nepoděkoval, bez jakékoliv hořkosti v hlase.

„Kam se chystáš tak brzy?“ zeptala se, pravděpodobně ve snaze udržet naší konverzaci.

„Na lov,“ odpověděl jsem poněkud stroze.

„Daniel neříkal, že dnes půjdete.“

Bylo na ní znát, že je nervózní. Pozoroval jsem, jak sundala pánev z kamen. Ruce se jí při tom nejistě třásly. Věděl jsem, že se cítí značně provinile, za to, co udělala. Neměla v povaze být tak lstivá a zákeřná jako byla o slunovratu a byl jsem si jistý, že jí trápí svědomí. Jenomže já jsem ještě nebyl připravený na to jí odpustit.

„Jdu sám,“ odvětil jsem tedy prostě.

„Sám?“ zeptala se téměř šokovaně.

Pokrčil jsem rameny. Znal jsem ji až dost dobře na to, abych tušil, co se jí asi honí hlavou; že budu sám na narozeniny a že to není v pořádku. Alespoň tedy podle ní. Jenomže to byla ale moje věc a nechtěl jsem to s ní nijak zásadně rozebírat. Bylo na čase utnout celou tuhle rozpačitou konverzaci a raději už definitivně zmizet.  Zamířil jsem tedy ke dveřím, ale zarazil jsem se těsně před tím, než jsem stiskl kliku. Napadlo mě dát Leah trochu jiný podmět k přemýšlení. „S tou snídaní bych tolik nespěchal. Myslím, že se Olivie bude chtít pořádně prospat. Byla pryč celou noc. Možná by tě to mohlo zajímat – možná taky ne,“ znovu jsem jen pokrčil rameny a pak jsem už definitivně otevřel dveře a zmizel ven. Myslím, že jsem nás oba dnes potrápil už víc než dost. Teď už na mě čekal les a možná nějaké to dobrodružství kolem našich hranic, jeden nikdy neví, na co nového by tam mohl třeba narazit.

Jak spisovatelé k herectví přišli,

Kromě toho, že mě psaní knih a různých příběhů nesmírně baví, práce spisovatele má pro mě ještě jednu velkou výhodu.

Mohu se v klidu a tiše schovávat za stránky svých knih a sdílet svá slova a nápady s lidmi, aniž bych musela skutečně vystupovat někde na veřejnosti. Vždycky jsemLily_Alice_Odi_et_Amo byla spíš introvert a značně jsem se styděla. Jenomže na druhou stranu, jsem vždycky ráda překonávala sama sebe a měla ráda takové své osobní výzvy.

Jako dítě jsem samozřejmě snila o tom, že jednou ze mě bude slavná herečka nebo zpěvačka (asi tak jako většina malých holčiček v dnešní době). Jenomže má pěvecká kariéra ztroskotala na tom, že zpívám naprosto falešně a ta herecká kariéra, no řekněme, že když se člověk stydí, tak hraní před lidmi či kamerami pro něj není zrovna to pravé ořechové. Několik malých pokusů jsem však měla. Díky svému vzhledu (tím mám především na mysli můj nos), jsem jako dítě byla vybrána do komparzu filmu Deník Anny Frankové. Byla jsem pohublé dítě s tmavýma očima a nešťastným výrazem, takže jsem do pozadí tohoto filmu snadno zapadla. Můj výraz byl zřejmě natolik přesvědčivý, že jsem se velmi zalíbila i samotnému panu režisérovy. Agentura tedy oslovila moje rodiče, zda bych byla ochotná zahrát v jedné scéně, kde bych anglicky měla říci několik málo vět. No, co na to říct, ochotná jsem byla, ale jen do té chvíle, než jsem ty věty musela říkat před cizími lidmi, a to bez maminky! V osmi letech bylo něco takového samozřejmě naprosto nesplnitelné, a tak jsem si svou hereckou kariéru zničila ještě dřív, než měla vlastně příležitost začít. Pak tady byl, ještě takový pokus s letní hereckou školou, kam jsem se přihlásila se svojí kamarádkou. To ovšem bylo takové fiasko, že bych to raději vůbec nezmiňovala. Jen v rychlosti podotknu, že jsme z ní asi v polovině s radostí obě utekly.

Když jsem tedy trochu povyrostla a dostala o něco víc rozumu, bylo mi jasné, že bych se měla raději držet svých milovaných knížek a nad herectvím raději jednou pro vždy zlomit hůl. Jen těžko by mě asi napadlo, že právě knížky přede mě předloží ještě pár těch hereckých výzev. V patnácti letech jsem nastoupila na Střední školu knižní kultury (tehdejší školu pro knihkupce a nakladatele) a chytla tam bezvadnou partu přátel, které mám po svém boku dodnes. Tedy už téměř celých deset let ode dne, co jsme nastoupili do prvního ročníku naší slavné střední školy! V prvním ročníku, také všechny ty kašpařiny začaly. Myslím, že jako první jsme přišli s tím, že natočíme společný film. O čem přesně že to mělo být, už si nejsem jistá. Jen si vybavuji, že jsem měla hrát elfí princeznu jménem Lisa. Dokonce jsme natočili iLily_alice_fantasy několik prvních scén v jedné z nichž jsem sama účinkovala. Sehnali jsme kostým, a dokonce i koně a princezna Lisa mohla přijít na scénu. Bohužel, dodnes jsem z té scény neviděla ani jeden jediný záběr a na ten den mi zbyli jen docela zábavné vzpomínky a několik málo fotek. Film jsme samozřejmě nedotočili a o žádný další už jsme se ani nepokoušeli. S hraním jsme ale rozhodně neskončili! Každoročně jsme totiž na škole měli akademii, kde jsme získali příležitost se umělecky předvést, a toho jsme také pokaždé plně využili. V prvním ročníku jsme dali dohromady takovou provizorní kapelu, kterou jsme nazvaly VANA (podle začátečních písmen našich jmen) a ve druhém jsme zase spolu s mojí nejlepší kamarádkou dali dohromady improvizované představení Romea a Julie (myslím, že bych se ještě měla dodatečně omluvit panu Shakespearovi). U divadelních přestaveních jsme pak raději zůstali, protože nám to šlo přeci jen o něco lépe než ta hudba.

Když jsme pak dokončili střední školu, byl to konec našim společným vystoupením a mému hereckému vyjádření (pokud to tak můžu vůbec nazývat). Nebo to jsem si alespoň myslela. Letošní léto je totiž v tomhle ohledu až neuvěřitelně akční. Začalo to jen takovým malým maňáskovým představením, které jsem dala dohromady s mými mladšími sestřenicemi na strejdovy narozeniny, pokračovalo to natáčením propagačního videa k mé knize Legendy Krasobruslení (na níž momentálně pracuji, ale o tom zase až někdy jindy) a skončilo to vtipným kabaretním vystoupením v kavárně Řehořy Samsy. Jak jsem se ale dostala ke kabaretnímu vystoupení? Částečně za to může návštěva mojí tety Míši a sestřenic a částečně můj akční kamarád a parťák při každé nepleše ze střední školy. Začnu tedy u mojí tety a sestřenic. Protože převážnou část roku pobývám v Anglii a ony zase ve Španělsku, máme možnost pořádně se vidět akorát v létě, když všichni zamíříme do Čech a máme pak u nás doma pěkně veselo. Náležitě si to společné léto totiž chceme užít. Nehledě na to, že Míša je ještě daleko větší dobrodruh, než jsem já sama. (Což už může napovídat to, že žije právě ve Španělsku a dalo se by se říct, že dost často veMisha_pelt_number_sonics značně sparťanských podmínkách). Co bych zde ale ráda zmínila, a také to je vlastně jeden z důvodů, proč jsme se odhodlali k našemu kabaretu, je to, čím se Míša zabývá. Už nějakou dobu se věnuje hudební teorii, kterou nazývá E-systém a z něhož později vyvinula jedinečnou věc a to sice, že dokáže z datumu narození vytáhnout každému jeho osobní melodii. Byla by velká škoda něco takového nevytáhnout i na světlo, vždyť kdo by nechtěl znát melodii své osobnosti? A právě do toho se vložil můj akční kamarád Tom. Hned přišel s tím, že když už je jednou Míša zase tady v Praze, tak se toho přece musí využít a musíme pro ni zařídit nějakou tu akci, kde by se mohla předvést. To, že to uspořádáme zrovna v Samse, bylo jasné hned od začátku. Místo bylo vybrané, ale teď bylo ještě na řadě vymyslet, jaký si připravíme program na celý večer. Míša sice na kytaru samozřejmě hraje, ale její kouzlo spočívá právě v tom, že dokáže každému sestavit jeho píseň, a ne odehrát celovečerní koncert jako jiní kytaristi. Nezbylo nám tedy nic jiného než k tomu vymyslet ještě nějaký bonusový program. Tomova první myšlenka byla samozřejmě na nějaké divadelní scénky. To mě samotnou ale okamžitě vyděsilo! Přeci jen jsem si říkala, ž všechno to herecké tajtrdlíkování už mám za sebou, a ta představa, že bych měla vystupovat před lidmi, mě naprosto děsila. Kdepak, odmítavě jsem kroutila hlavou. K tomu mě ani omylem nepřesvědčí. Nu, co vám budu povídat, přesvědčil. Nakonec jsme přišli s tím, že sehrajeme scénku z Tomovi připravované knížky o kocouru Shelleym. Shelley totiž není jen taková obyčejná kočka, ale spíš takový mluvící baron prášil v kočičím kožichu a všechny jeho životní příběhy jsou velmi humorné. Ideálně jsmeShelley_myšky tak mohli jeden z jeho příběhu využít k pobavení diváků, zatímco teta by mohla sbírat datumy narození pro případné zájemce. Navíc jsme do toho tak mohli zapojit i obě moje sestřenky, které mohly ztvárnit dvě malé myšky, který si Shelley, ta liška podšitá, ochočí a udělá si z nich své lokaje. Je to totiž především anglický džentlmen a jako takový lokaje přece potřebuje.

Vše bylo tedy domluveno a do toho se ještě k Míše připojil její partner Leon, který je vynikající kytarista, a tak náš večer v Samse získal další velmi hezký bod programu. Jenomže Tomovi to pořád bylo nějak málo, a tak mě navezl ještě do jedné malé scénky, a to sice o Vilému Tellovi Seniorovi. K mé velké úlevě jsem nemusela během té scénky říct ani slovo. I tak jsem se ale tedy pořádně zapotila! Naše vystoupení sice bylo až k večerní hodině, ale zrovna ten den tedy bylo takové vedro, že ani v pekle by se za něj nemuseli stydět. K tomu prostor v Samse je spíš menší než větší a když se to zaplní lidmi, no jéje, to je tam pak jako v kotli. Do toho jsem na naši scénku s Vilémem měla na sebe navlíknout těžkou chlupatou vestu, paruku, vousy a přilbu. No bylo mi veselo! Lily_alice_vilemK tomu jsem měla na očích falešné brýle, kterým ještě tom přilepil tři další falešná sklíčka vteřinovým lepidlem, které zaprvé značně štípalo do oči a zadruhé zapříčinilo, že jsem skutečně ale vůbec nic neviděla. Tak jsem vlastně ani příliš nemusela hrát, že jsem starý a slepý střelec. Myslím, že bylo velké štěstí, že kuš (dětskou) Tom zajistil tak, aby skutečně nemohla vystřelit (však i hračkou se dá vypíchnout oko). To ovšem už ale nevěděl náš kamarád Honza, kterého jsme vytáhli z publika a postavili na hlavu jablko, které jsem měla sestřelit s těmi brýlemi na očích. No, řekla bych, že se na okamžik možná zapotil o něco více než já sama. Všechno ale dobře dopadlo a jablko jsem mu jen šikovně shodila z hlavy.

 

Pak nás čekala hudební chvilka v podobě Leonovi kytary, která nenechá jen leckterého posluchače chladným. Zatímco Leon hrál, my už jsme se chystali na naši Leon_peltdruhou a hlavní scénku o kocourovi Shelleym. Já jsem se ze starého slepého rytíře proměnila ve váženého anglického profesora a Tom zase v modrého britského kocoura s cylindrem na hlavě a vycházkovou hůlkou v ruce, teda chci říct pacce. Holčičky už byly dávno namaskované jako myšky a už se nemohly dočkat až se předvedou. Na rozdíl od nás totiž asi vůbec netušili, co to je nějaká ta tréma nebo nervozita. My s Tomem už jsme takové štěstí neměli, a byli jsme přeci jen trochu rozklepaní. To nás ale opustilo ve chvíli, kdy jsme nastoupili na scénu a už jsme začali blbnout jako malé děti. Kocour Shelley se dohadoval se svým pánem Arnoldem Lily_alice_knihaa pak poctivě chytil obě myšky a hezky si je ochočil a vše skončilo tak, jak mělo. Jenom dobře! Po našem hereckém výkonu (ano, dovolím si to tak přeci jen nazvat), konečně nastoupila Míša, aby předvedla, co dokázala vykouzlit z papírků na kterých dostala několik datumů narození a musím říct, že to vždy byli nejen moc hezké melodie, ale především každá ta melodie skutečně seděla k osobě, pro kterou byla určena. Ona totiž hudba dokáže člověka leckdy popsat lépe, než by to vyjádřila samotná slova (ano, uznávám že jako spisovateli se mi to nelehko přiznává, je tomu ale tak!). Pokud jste na našem malém kabaretním přestavení nebyli a zajímalo by vás, jak asi zní vaše vlastní melodie, pak vám vřele doporučuji podívat se na Míšiny webové stránky a kontaktovat ji.(http://Mishapelt.com ) Rozhodně to stojí za to. Pokud jde o naše představení, myslím, že naše úloha leží spíše v rolích spisovatelů. Přesto bych řekla, že není vyloučeno, že si ještě někdy na chvíli vyzkoušíme i ty role herecké a oživíme kocoura Shelleyho a jeho přátele.

Lily_alice_pelt_shelley

Jak obálka přišla na svět!

 

                Pořekadlo: Nesuď knihu podle obalu,

slýchávám celý svůj život. Především z úst mojí mámy pokaždé, když přede mě postaví talíř s jídlem, které se mi podle vzhledu snad hned nezamlouvá. Po jeho ochutnání pak ale musím dát mámě většinou za pravdu. Já sama tohle pořekadlo ráda používám třeba ve vztahu s lidmi. Jen zřídka bych si tato slova ale spojila se skutečnou knihou a její obálkou. Mnoho čtenářů si totiž své čtivo vybírá očima, stejně tak jako labužníci své pochoutky. Ne snad, že by stoprocentně platilo pravidlo, že kniha, která má dokonalou obálku, má také automaticky dokonalý obsah. Občas je tomu právě naopak. Co si ale budeme povídat, člověk prostě často sáhne po tom, co lahodí jeho oku a vkusu.

Když tedy přijde na mojí vlastní tvorbu, nemůžu si pomoci, abych si nelámala hlavu s tím, co bude tou první věcí, která padne čtenářovi do oka. V případě mého prvního drobného publikovaného dílka Odi et Amo, mi toto dilema pomohla vyřešit moje starší sestra. Ona totiž, na rozdíl ode mě, dokáže s tužkou a skicákem vytvořit líbezné umění. Já naproti nedokážu nakreslit ani kočku, aby přitom nevypadala hůř Odi_Et_Amo_alice_lily_neradovanež kresba předškolního dítěte. To, že bych si sama kreslila návrhy na své obálky, tedy naprosto naprosto nepřipadá v úvahu. Nehledě na to, že v případě Dokud nás smrt nerozdělí, jsem měla takový pocit, že to chce něco trochu jiného než Odi et Amo.

 

Snad možná protože tenhle příběh jsem brala daleko víc vážně. Odi et Amo jsem napsala doslova na koleni. Na zastávce, při čekání na školní autobus malé Charlotte, o kterou jsem se v té době jako au pair starala. Bylo to jen první pokus, ale později mi dodal odhodlání k dalšímu psaní. Tím bylo právě DNSN, které jsem ve své hlavě rozvíjela celé měsíce a víc a víc jsem si zamilovávala postavy Leah, Erica, Olivie a Kaleba. Nechtěla jsem tedy jejich obálku ponechat pouhé náhodě, i když to byla přesně náhoda, která o tom nakonec rozhodla. Svou neopatrností jsem si při odchodu ze školní knihovny hodila do baťohu svůj laptop, spolu s termo hrnkem, o kterém jsem byla pevně přesvědčena, že je prázdný. No, co si budeme povídat, nebyl… Jako na potvoru mi na dně ještě zbyla značná dávka kávy, která se samozřejmě vylila do mého laptopu, který to nenesl zrovna dvakrát dobře. Zpočátku se snad tak ještě tvářil. V klidu jsem ho zapnula a zdál se naprosto funkční. Jen co jsem ale na pár minut odešla pro něco do kuchyně a vrátila se zpět do svého pokoje, obrazovka počítače už byla naprosto černá a zbytek počítač podezřele tichý. Jako myška. Okamžitě mě přepadla tedy panika a zběsile jsem se ho pokoušela znovu zapínat. Což jak jsem se o několik desítek minut od kamaráda dozvěděla, je ta největší chyba, co v takovém případě člověk může udělat. Holt, nestuduji humanitní předměty pro nic za nic. Jak tahle patálie může souviset s obálku DNSN?

Odpověď je zcela snadná. Celou noc, co jsem ten počítač vysoušela, jsem zoufale ležela v posteli neschopná zamhouřit oka. Měla jsem asi tak dva dny před odevzdání eseje, která samozřejmě byla již téměř celá napsaná v počítači a nijak zálohovaná. Totéž jsem mohla říct o skoro celém k textu k DNSN. Místo spánku jsem tedy celou noc ležela a přemýšlela. V jednu chvíli mi přišel na mysl ten okamžik, kdy se Leah setká s vodníkem Kabourkem a hned vzápětí mě napadlo, že to by se dalo velmi snadno nafotit. Věděla jsem, že mám kamaráda, který je stejně tak bláznivý Dokud_nás_smrt_nerozdělí_alice_lilyjako já, aby mi kývl na to ze sebe udělat vodníka a pro sebe jsem potřebovala jen plášť, díky kterému bych já sama nebyla poznat. Je sice pravda, že tahle scéna je jen taková menší epizodka z celého toho příběhu. Přesto doteď nelituji, že jsme jí pro obálku vybrali.

 

Kamaráda jsem k tomu skutečně přesvědčila a ani jsem se nemusela příliš snažit. Je pro každou srandu a že sranda to byla! Obálku jsme fotili v zimě, kdy jsem přijela do Prahy na Vánoční prázdniny. Samozřejmě tehdy mrzlo, až praštilo, a dokonce byla Praha plná sněhu a já tak musela celou tu část s Kabourkem časově posunout z podzimu na zimu, aby případně sníh na obálce někoho nezarazil. Sama Dokud_nás_smrt_nerozdělí_obálkajsem se mohla díky plášti nabalit, ale Tom, který na sobě měl dokonalý vodnický kostým, už takové štěstí neměl. Namaskovali jsme se v prostorách nakladatelství Olympie, které sídlí na Žižkově a pak jsme nasedli na tramvaj a vyrazili směr Čertovka! Musím přiznat, že jsme byli na jednu stranu trochu zklamaní tím, že lidé kolem nás byli naprosto apatičtí a zelenému vodníkovi v tramvaji sotva věnovali pohled. Největší senzaci z nás pak samozřejmě měli až Japonci na Karlově Mostě a jakási Američanka, která nás spolu se svým českým kamarádem zastavila a vyptávala se co jsme zač a jestli se s námi může vyfotit. Zdá se ale, že Češi musí být na chodící vodníky prostě zvyklí. Nijak to totiž ani nevyvedlo z míry obsluhu v kavárně, která nás obsloužila jako každého druhého a ani jedno obočí nad tím nepozvedli. Možná ale jen prostě nijak nediskriminují zelené lidi, a to je pak jedině v pořádku. Ještě jedna reakce by snad stála za zmínku, a to, když nějaká očividně přiopilá a zřejmě sociálně slabší ženština k Tomovi přistoupila a říkala, že když je tak zelený, že jí určitě rád dá napít své kávy. Když řekl, že ne a místo toho jí jako správný vodník nabídl červenou pentličku, opovržlivě jí odmítla a zase odešla.

Samotné focení již proběhlo v klidu. U Čertovky výjimečně nebylo ani moc lidí, a tak jsme měli dost prostoru na to, udělat hned několik záběru, z nichž jsme pak ve výsledku vybrali ten výherní, který tedy skončil na obálce knížky. Jediné, co nás snad zamrzelo bylo, že jsme záběr Kabourka a Leah museli udělat z druhé strany, než Leah_Kabourek_Till_Deathse nachází mlýnské kolo, protože kvůli počtu zámečků, které byly zavěšeny na mříži ve zdi, to mlýnské kolo v podstatě nebylo ani vidět. Navíc bylo velmi nepravděpodobné, že by v době, kdy se tam Leah měla objevit, něco takového vůbec existovalo. Nezbylo nám tedy, než vyfotit opačnou stranu Čertovky a pak vesele zamířit do naší oblíbené kavárny Samsy, kde se nám konečně dostalo té pobavené reakce, když nás obsluha i štamgasti spatřili ve dveřích. Přeci jen, tam už jsou na naše podobné výstřelky trochu zvyklí a mají pro ně již značné pochopení.

 

When I woke up

Poetry? I don’t think so … but still…

So this piece? I would never call a poetry, mostly because I do not know how to write poetry, I’m more a prose person. Yet, I would not call this as a prose either. It is just a random piece of thought, which came to me tonight. After I woke up from a sort of melancholic dream about someone who I used to know and to some extent called a friend,( even though it was just more an acquaintance and NO – no romantical involvement!), and I haven’t seen him for years. Nonetheless, I had a strong urge to write this words down.  So here we go.. it’s just a rumbling in the language which is not even mine… therefore I most sincerely apologize for the result.

The sweet young boy who I used to know…

I woke up with a sudden thought on my mind,

I did not why. Perhaps it was in my dream I just dreamed.

Perhaps, it came with a pixie dust from a wonderland.

Or I did not know, Oh I did not realize,

that his presence is still somewhere in the back of my mind.

Oh I did not know,

that I still could see the young sweet boy,

who was waving at me behind the window with a huge smile on his face,

a young sweet boy who made me laugh even when I wanted to cry.

A young sweet boy who hold me when I needed to be held,

told me thing I needed to be told,

Even though I was supposed to be the one who is wise and old.

Oh, I suppose he did not know, how much his kindness meant to me,

even though it was a casual one.

Oh, I suppose did not know that either.

Yet, after years I found out,

that he is still very present in my mind.

Or maybe not him, but the picture of a sweet young boy who I used to know,

a sweet young boy,

who might not, actually, existed even then.

 

 

 

Just few words…

Hello everyone,

I haven’t been posting new things lately, and I truly apologize. I will probably put the blame on my school.  I’ve been working on my essays and presentations the last couple of weeks and therefore, there was no time to focus on my fictional writing or this website. However, I have only a few more days to go, and then I’ll be relatively free to concentrate on these kinds of stuff again. I will try my best to make progress on the English version of Odi et Amo, co I could finally present my work in the English and maybe, actually,  to catch someone’s attention. I realize that it is hard to be a fan of a writer if you don’t know his/hers books. Perhaps, it would be easier to focus only a Czech readers, but my desire to write in English is stronger than all rational arguments I hear. Therefore, it might be a long time run, but I’ll get there!

In the meantime, I will do my best to update and explain what my work is about.

Thank you for your patience Lily_Alice_booklunch

Lily Alice

 

 

My world…

Welcome back…

or simply welcome if you came across this website for the first time! 

Firstly, I would like to thank you for your time and attention you’ve decided to dedicate to my blog.

When I was writing my first post, my vision for its content was evident. It had to be an introduction to my websites, to me and my work. However, after I published the first post, I was left with a question on my mind. What am I going to write next?

The importance of criticism

When I was finally satisfied enough with this website, the first thing I did was, that I sent the link to my closest friends. Of course, I wanted to know their opinion, as every criticism, though either good or bad, is beneficial. I’ve mostly received good feedback. Nonetheless, one of my dearest friends gave me a genuinely sound advice, with these words: ‘ I like it. It’s simple and just, however, when you are describing that you created your world. You should say what is the world like, so people know what to expect.’ And I have to admit he’s got the point. It also gave me the idea, what to post next. I’m going to continue in the introduction of my work. Though, this time, I will try to be more specific.

The world of…

As you undoubtedly know by now, my primary focus is on fantasy literature. References to the content of my books are possible to found on this websites. From the very begging, I knew I have to write something, where my imagination could develop without any restriction. As much I enjoy studying history and I’m fond of historical novels, this is not the direction for my fictional writing. At least not in the present time. Rather than history, I found myself exploring the world of magic, although magic is not the correct expression for which I’m looking for, nonetheless, it will have to do.  My characters are mostly supernatural beings, and they allow me to go beyond rational boundaries of a human world. I started more serious writing (and by more serious I mean, actually,  finished something) with werewolves.  I enjoyed it, but it still didn’t felt like the right thing, at least not for me. In my next book, I came up with beings, which to some extent, could be said, of my creation, the Guardians of the elements. Although it could be argued, that this is not a new thing in fantasy literature at all, and I would agree with this statement, still I think I made then bit different. And this is one of the reasons why I like fantasy literature. No one can tell you if this wrong or right because no one has a proof what these magical creatures truly are. It gives the author endless possibilities-

In defense of fantasy

Despite the fact, that fantasy literature is quite popular among the young people in the last couple of years; It is widely considered as a trash literature. It is difficult, to get to people take you seriously if you say that you are writing fantasy. Why is that? I remember, when I was in my first grade at High school, and my brilliant literature professor kept saying: How demanding is, for example, the Russian literature and what trash is the fantasy what is nowadays so oftean read. Well, I do understand to his argument. Russian literature is divine! It is a pleasure as well as a challenge. But hardly anyone can be Dostoyevsky or Tolstoy. People doesn’t have to be rational to write well thought and quality story. Just because fantasy is full of supernatural things, which people can’t substantiate by facts, science or experience, doesn’t mean it has to be necessary all nonsense. Fantasy in itself often hides lessons and deeper meaning. I’m not saying that it goes for every single book, but I wouldn’t underestimate fantasy literature because there is magic. Moreover, we live in a time that is full of technology and artificial things, that in my opinion, we need more spirituality in our lives. To go back, to our roots. Find our connection with our Mother Earth, and perhaps, this is what I am trying to do with my stories. Trough my guardians I’m trying to create the world where are nature and spirituality matters.

few last words…

I will end with this thought, I hope you will not judge me too harshly for what I posted today! I think I got a little carried away. However, I am thankful for your attention and if there is  something is on my website what intrigued you and wanted to share it I will be eternally grateful!

With love

Lily Alice

Hello and Welcome

Hello!

First of all, I would like to welcome you on my page, which is dedicated to my writing.

Lily_Alice_Odi_et_amo_till_death

At the beginning, I wasn’t sure in which language I should be doing my website. My first language is Czech, and in this language are written all my books and work. However, for a couple last years, I live mostly in England, where I’m also studying Univeristy. Therefore, I’ve got friends who wouldn’t understand, what I am saying, unlike my friends from the Czech Republic, who more or less understood English. And I suppose, this first post will be read by my friends, as no one else will know about me yet. Hopefully, it will someday change. With that, I would also like to ask you, for a kinder judging the grammar of my posts. As I said, English is not my native language, so it’s difficult for me. I’m going to try my best. Moreover, the more time I spend in this country, the more I long to translate my books into English.

Why do I want to achieve this?

I have several reasons for this wish. Firstly, as I said, I have friends, whose doesn’t understand my language, and I would like to show them my work. But not only with my friends, also with any other human being, who would be interested in what I am doing. I’ve become a writer because I love to share stories that created my imagination. If it would be otherwise, there would be no need to write them down. This fact leads me to my second point, English is the world language, which means, I would give me an opportunity to spread my books amongst a larger number of people.  And mostly, because both my writing and life in England is a big part of who I am, and therefore, not be able to link these two things together, makes me feel incomplete.

In the future…

However, the translation of my books, is not as simple, as it may seem. Although I live and study in the UK, my English is not at a level to easily and without errors translate from Czech to English. With the Czech language, I can play as I wish, it is beautiful and rich language. In English, It is not still natural, and I struggle. Plus with all of my work for school difficult to find enough time for something so demanding on time, despite the fact that life in England is very expensive and I have to find a job. Yet despite all these obstacles, I’m nearly done with the translation of my first piece of work Odi et Amo, which is a short story about a werewolf girl. Unfortunately,  the more important book Till Do Death Do Us Apart, is still waiting for translation. My plan, for now, is to create a page on Patreon, where people can support my idea if they wish. So I can pay for the translation… but this project is not ready yet.

why this website then?

I might not be able to share my complete work with you yet, but, at least I can share my thoughts and ideas… one could say this might be something like a diary of a writer… To someone, my work, study and life may seem boring, but I believe, there will be also people, who could be possibly interested in it… and to this people, I would  like to send heartfelt thanks…. I will try my best to keep going and do what I love. Because if something is created with love, then it brings light and I hope this light will touch the people back, and brings them nothing less than joy…

Thank you all for reading this,
with love
Lily Alice