Příběhy o lásce

Byl pozdní večer – první máj-
večerní máj – byl lásky čas.

Krásný první máj Všem!

Dnešním dnem začíná ten nejromantičtější měsíc v roce a tak jsem se rozhodla, že při té příležitosti publikuji takovou drobnost k mému oblíbenému páru Olivii a Kalebovi, protože v knize jsem jim ani zdaleka nevěnovala tolik prostoru kolik jsem si přála!

dokud_nas_smrt_nerozdeli_neradova_lily_jaro_laska

 

I když jsem slyšela mnoho příběhů o lásce,

nikdy jsem zcela neuvěřila tomu, že by si dvě bytosti mohli navzájem patřit. Nikdy jsem si nedokázala představit, že bych dokázala někomu patřit, a co víc, že bych chtěla někomu patřit celým svým tělem a duší. Zdálo se ale, že taková věc byla skutečně možná. Tušila jsem to už nějakou dobu, ale plně jsem si uvědomila až teprve dnes večer. Nebylo to ani kvůli tomu, že by Kaleb něco řekl nebo udělal, spíš naopak. Vídali jsme se už několik měsíců, aniž bychom někdy pořádně mluvili o tom, co mezi námi je a já jsem tak byla spokojená. Nechtěla jsem to vědět, nechtěla jsem o tom nějak hlouběji uvažovat, protože jsem si ho chtěla udržet co nejdále od těla. Ne doslova samozřejmě. Jen jsem nechtěla, abych trpěla, až bude pryč. Protože jsem si byla víc než jistá, že ten den jednou přijde. Jen sotva, by se mohl usadit na místě, kde jsem žila já, a ještě méně pravděpodobnější bylo, že bych ho mohla následovat já do jeho království. Leda bych snad chtěla spáchat sebevraždu. Což upřímně, nebyla ta nejlákavější možnost. Naše cesty se ubírali příliš jiným směrem. Konec konců, on byl bůh a já jen strážkyně. Jeho a můj život byl zcela odlišný a jen sotva si mohl najít společnou cestu. Navíc jen těžko jsem si dokázala představit, že by mu vůbec šlo o takovou cestu. Přesto – nedokázala jsem se od něj držet zcela zpátky a jak jsem si právě uvědomila, vlastně jsem si ten odstup neudržela ani trochu…

Dnes večer se konala u nás ve vesnici slavnost. Slavnost, která byla zcela ironicky zasvěcená právě jemu, bohu smrti. Ne, snad, že by nás kvůli tomu poctil svou návštěvou. Ušklíbla jsem se. Obraceli jsme se k němu jen s modlitbou a vzdáním úcty. Namísto toho, abych se tedy mohla těšit z jeho společnosti, jsem trčela zcela sama uprostřed slavnosti. Leah si vesele tančila se svým roztomilým Samem a moje dvojče se někde užíralo sebelítostí, právě protože Leah byla se Samem. Považovala jsem jeho chování za naprosto nesmyslné, ale co jsem mu já tak mohla radit ohledně vztahů? Myslím, že jsem byla v horší situaci než on. Moje omluva alespoň spočívala v tom, že jsem si za to nemohla jen kvůli své vlastní tvrdohlavosti. Nicméně, protože jsem byla ale svými přáteli ponechaná svému vlastnímu osudu, musela jsem se vypořádat s tím, že mě každou chvíli někdo tahal do kola. Normálně jsem si takové chvilky užívala. Tanec byla jedna z nejzábavnějších věcí, co jsme tady mohli zažít. Jenomže dnes jsem to shledala jako značně nepříjemnou a otravnou záležitost. Ne snad, že by tanec přestal být zábavný. Spíš šlo ale o tom, že jsem se necítila dobře v sevření všech těch mladíků, kteří mě k tomu tanci vyzvali. Přestože si žádný z nich nezkusil nic, co by hraničilo s klasickým tanečním držením, zjistila jsem, že jsem z toho celá nesvá. Celou tu dobu jsem dokázala myslet jen na to, že jejich náruč není ta správná, a že to nejsou jejich ruce, které by měli právo se mě dotýkat. Samozřejmě, že jsem se snažila tvářit, jako když je všechno v pořádku. Uvnitř sebe jsem ale panikařila. Takhle to nemělo být, tohle se nemělo stát. Věděla jsem, že pro Kaleba mám a vždycky budu mít slabost, ale ne, že bych mu mohla skutečně natolik propadnout.

Už ten večer při našem prvním společném tanci, jsem cítila, že je mezi námi zvláštního až mi z toho naskakovala husí kůže, takovým ale příjemným způsobem. Přesto, ani tehdy by mě nenapadlo, že by to skutečně mohla být láska. Byla jsem si vědoma silné přitažlivosti, ale nechtěla jsem si dělat zbytečné iluze. Nebyl první muž, který se na mě díval tímhle způsobem. Nebyl ani první, který by mě okradl o polibek. Usmála jsem se. Stále jsem si ten okamžik vybavovala zcela jasně. Seděli jsme stranou ode všech a podívali si. Pohrával si s mojí levou rukou a sem tam propletl naše prsty, zatímco já jsem ho pravou rukou zlehka objímala kolem ramen. Nevím, jak přesně se mi to povedlo, vzhledem k tomu, že byl o mnoho vyšší než já. Zřejmě jsme se k sobě dostali až natolik blízko, že se všechny rozdíly smazali. Čas se ale už povážlivě nachyloval a byl pomalu čas se rozloučit. Stáhla jsem tedy svoji ruku a chtěla jsem se odtáhnout. On se ke mně ale naklonil blíž a já jsem věděla, že mě chce políbit. Zbaběle jsem se odtáhla, ne příliš daleko ale dostatečně na to, abych se vyhnula tomu polibku. Samozřejmě jsem po něm toužila, ale znejistěla jsem. Nevěděla jsem vlastně ani proč, a tak když se ke mně sklonil ještě jednou, už jsem nikam neuhýbala a nechala jsem, aby spojil své rty s těmi mými. Jeho polibek byl divoký, chtivý a pravděpodobně ne ten úplně nejohleduplnější, co jsme kdy zažila, a i přesto jsem si nehodlala stěžovat. Cítila jsem, jak se jeho chladné ruce dotýkali mé, teď zcela rozpálené kůže a já jsem jen sotva dokázala kontrolovat, cože to vlastně dělám. Částečně jsem chtěla shodit vinu na to množství vína, které jsem za ten večer stihla vypít, ale věděla jsem, že to je Kaleb, který naprosto omámil mé smysli a já nechtěla nic jiného než se jím nechat zcela pohltit. Jenomže to nešlo, ne tady, a ne teď a vlastně asi nikdy. Nesměla jsem přestat myslet na to, co je zač. Proto jsem se znova a tentokrát definitivně odtáhla.

„Musím jít,“ vyhrkla jsem to první co mě napadlo a honem jsem se zvedla. „Leah mě bude hledat,“ dodala jsem ještě a na okamžik jsem zaváhala, nejistá, co bych přesně měla udělat.

„V tom případě tě nebudu už nadále zdržovat,“ usmál se zvláštním úsměvem, kterému jsem pořádně neporozuměla. „Ještě by mi to tvá malá přítelkyně mohla mít za zlé,“ dodal trochu pobaveně.

„Leah?“ uklouzlo mi trochu pobaveně. Leah neměla zásadně nikdy nic nikomu za zlé, tedy pokud to nebyl můj bratr.

Kaleb tu poznámku ale zcela ignoroval. Elegantně se zvedl a tiše jako stín se ke mně zase přiblížil. „Přeji ti krásný zbytek večer, Olivie, nebo bych měl raději říct rána? I tak, slunovraty bývají magické,“ řekl a odrhnul mi z čela pramen vlasů. „Je škoda, že ho nikdy nebudeš moc zažít jinak než za hranicemi tohohle místa,“ zašeptal mi do ucha hlubokým hlasem a pak se trochu odtáhl a podíval se mi do očí. „I když, jeden nikdy neví. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné,“ znova se tak záhadně usmál a uchopil mě za ruku. „Prozatím se ale tedy budeme muset rozloučit,“ pozvedl mou ruku, a ještě těsně, než se jí dotkl svými rty, zašeptal tiše „prozatím.“

Zmizel dřív, než jsem se vůbec stačila opět nadechnout. Až mě na okamžik napadlo, jestli to celé nebyla jen nějaká halucinace. Stále jsem ale cítila, jak je moje kůže v jednom ohni všude tam, kde se jí dotkl. Jeho rty mi na ní museli vypálit neviditelné stopy, kterých se už asi nikdy nezbavím. Zdálo se to celé tak trochu neuvěřitelné, ale já jsem nepochybovala o tom, že to byla pravda. Rozhodla jsem se ale, že si ten okamžik nechám jenom pro sebe. I když část mě chtěla okamžitě běžet za Leah a svěřit se jí s každičkým detailem, ta druhá část mého já mi v tom zabránila. Nechtěla totiž slyšet, co by přišlo po tom; nechtěla poslouchat to, že ať to by jistě vzrušující zážitek, tak nemělo cenu se k němu upínat. Nemohla jsem totiž čekat žádné další pokračování, a já jsem ho ani nečekala. Tenhle moment jsem si ale chtěla střežit a v myšlenkách se k němu vracet, jak se mi zlíbí. Ten okamžik byl můj a nikdo neměl právo mi ho vymlouvat, ať už by to bylo myšleno sebelíp. Já jsem zažila pocit něčeho, co mi připadalo tak správné, a tak přirozené, že jsem se toho nechtěla vzdát. Byl to takový přelétavý sen toho, jaký by byl můj život mohl být, kdybych se narodila jako někdo jiný.

Připravovala jsem se na to, že si tu vzpomínku budu v hlavě přehrávat pravidelně před spaním a postupně si ji začnu ještě více idealizovat, protože její skutečné rysy začnou postupně blednou a vytrácet se. Čekala jsem, že jednou, až si najdu nějakou reálnou lásku, tak si okamžiku vzpomenu jen ve chvílích, kdy budu myslet na své bláhové mládi. Jestli jsem ale něco skutečně nečekala, tak to bylo to, že by se Kaleb objevil u mého hned druhý den po slunovratu, a že to celé bude jen začátkem našich tajných schůzek. Schůzek, kterých jsem si dokonale užívala. Milovala jsem jeho společnost. Byl tak chytrý a vždycky jsme spolu vedli tak zajímavé rozhovory. Přibližoval mi svět tam za hranicemi, který já jsem nemohla nikdy spatřit. Zatímco jsem mu vykládala všechny ty různé drobnosti z mého života, které z nějaké zvláštního důvodu nacházel fascinující. Milovala jsem ten pocit, když se mě dotýkal, protože jsem měla pocit, jako by skrz jeho prsty do mě probíjela živoucí energie a nutila mě připadat si jako v nějakém šťastném deliriu. Milovala jsem jeho polibky, jejichž otisk zůstával na mých rtech ještě celé hodiny po tom, co jsme se rozloučili. Milovala jsem tohle všechno, a snažila se přitom nemilovat jeho samotného. Bláhová myšlenka, protože všechno tohle dohromady byl on samotný. Včetně jeho černých očí, jejichž pohledem mě tak často provrtával a já jsem zjišťovala, že to mi občas značně ztěžuje se soustředit a připadám si spíš jako nervózní holčička než dospělá žena.

To vše se mi honilo hlavou, zatímco jsem tančila s jedním z bratrových kamarádů. Jeho jméno byl Jason, alespoň pokud jsem si vybavovala správně a pokud jsem ho vůbec správě poznala. Dnešní slavnost byla s maskách, a i když nebylo těžké ty tváře za maskami rozeznat, jeden si nikdy nemohl být zcela jistý. Navíc, jak jsem již zmínila, byla jsem až příliš pohlcená ve svých myšlenkách. Tak moc, že jsem si ani nevšimla, že jsme spolu s Jasonem opustili taneční prostor a zřejmě se šli projít. Nejistě jsem si uvědomovala, že mi něco vykládal ale vlastně jsem ho skoro neposlouchala a jen jsem přitakávala ve chvílích, kdy se zdálo, že je to namístě. Možná, kdybych mu věnovala trochu víc té pozornosti, tak by mě pak tolik nepřekvapilo tím, že se ke mně naklonil a políbil. Byla jsem natolik zmatená, že jsem ho neodstrčila, a dokonce ten polibek opětovala. Už v té chvíli jsem si ale připadala tak zvláštně, jako kdyby moje rty najednou nepatřili ke zbytku mého těla. Polibek to byl hezký, ale já jsem měla pocit, že se neděje mě. Jen jsem trpělivě čekala až skončí, a když se tak stalo, pocítila jsem úlevu. Rychle jsem pak přišla s tím, že bychom se pravděpodobně měli vrátit zpátky do společnosti a Jason naštěstí neprotestoval. Hned poté jsem se mu ztratila, jak nejrychleji jsem dokázala. Zamířila jsem zpátky ven, ale tentokrát sama. Nechtěla jsem vidět nikoho jiného, nechtěla jsem plýtvat svou energii na nikoho jiného. Potřebovala jsem si srovnat vlastní myšlenky, pochopit v jak moc velké šlamastice vlastně jsem. Vyšla jsem ven a zhluboka se nadechla chladného podzimního vzduchu. Proč jen život nemohl být jednoduchý?

„Společnost uvnitř už tě omrzela?“ ozvalo se nečekaně vedle mě, až jsem trochu polekaně nadskočila.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se, aniž bych se potřebovala podívat, kdo to je. Věděla jsem to moc dobře. Jeho hluboký hlas byl nezaměnitelný.

„Nejsem snad zvaný?“ zeptal se.

Přestože jsem se na něj stále ještě nepovídala, věděla jsem, že se usmívá. „Teoreticky ano,“ přikývla jsem. „Prakticky nikdo neočekával, že bys skutečně přišel,“ usmála jsem se poněkud jízlivě.

„Ani ty ne?“ naklonil se ke mně blíž, a já už se déle nemohla vyhýbat pohledu na něj.

„Ani já ne,“ odpověděla jsem poněkud příkře.

„Musím, říct, že jsem značně polichocen,“ zkonstatoval pobaveně.

„To nebyla lichotka,“ namítla jsem.

„Takže výčitka?“ míra jeho pobavenosti zřejmě jenom stoupla.

„Ani jedno,“ zamračila jsem se. „To mělo znamenat, že se nespoléhám na tvoji přítomnost za žádných okolností,“ vysvětlila jsem možná trochu ostřeji, než jsem měla původně v úmyslu.

„To si mám vyložit jak?“ zeptal se a zdálo se, že ho veškerá pobavenost přešla.

„Tak že nemůžu věřit tomu, co mezi námi a je, a nechci riskovat, že se zapletu do něčeho, co mě pak bude bolet. Myslím, že je načase abychom to skoncovali. Dokud to ještě nezašlo příliš daleko,“ obrátila jsem se k němu s veškerou vážností.

Nevím, proč jsem zareagovala takhle a řekla mu vlastně naprostý opak toho, co jsem mu měla říct. Věci už totiž zašly příliš daleko, a já se do něj zamilovala, ale najednou mi tohle připadalo jako mnohem praktičtější a bezpečnější řešení. „Promiň, měla bych se vrátit k ostatním,“ řekla jsem ještě rychle, a navíc jsem nečekala. Zaslechla jsem, jak za mnou volá moje jméno, ale neotočila jsem se. Kdybych to totiž udělala, nikdy bych už v sobě nenašla sílu od něj odejít.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *