Slunovrat

21. červen…

Jak toto datum prozrazuje chtěla jsem tuto povídku zveřejnit už včera ale bohužel jsem se k tomu nedostala. Na tento den většinou připadá letní slunovrat, což je významná událost pro strážce živlů z mých knih Dokud nás smrt nerozdělí Michael.  Je to také datum narození, Leah, hlavní postavy z DNSN a proto jsem se rozhodla napsat kratší povídku na téma jejích patnáctých narozenin a tehdejšího slunovratu, který pro ni byl tak významný… Tak tedy, poněkud opožděně ale přeci! Všechno nejlepší Leah!

dokud_nas_smrt_nerozděli_youngadult_fantasy

 

Konečně nadešel ten den, na který jsem tak dlouho čekala. Den, na který jsem se připravovala od doby, co si vůbec dokážu vybavit. Právě dnes mi totiž bylo patnáct let! Nebyli to ale narozeniny, kvůli kterým byl dnešní den tolik výjimečný. Byl to slunovrat, při kterém konečně i já získám plně své schopnosti strážkyně země. Přestože jsem až do tohoto dne měla jako dítě strážců předpoklad k jakémukoliv z přírodních živlů, já jsem vždy cítila to nejintenzivnější propojení právě se zemí. V mé mysli jsem se tedy nepovažovala za nic jiného než právě strážkyni země, a tak jsem se nemohla dočkat až mi po dnešním večeru bude plně proudit celým tělem právě její energie a budu jí moci ovládat tak jak jsem o tom celé ty roky snila.

Nedočkavě jsem si povzdychla a netrpělivě jsem si poposedla na židli, čímž jsem si vysloužila okamžité pokárání od mámy, která pečlivě zaplétala květinovou čelenku do mých vlasů. Měla jsem velmi specifickou představu toho, jak chci o dnešním slunovratu vypadat a máma dělala co bylo v jejích silách, aby mi tu představu splnila. Toužila jsem sněhově bílých květech, které by zdobily mé měděné vlasy a měchově zelených splývavých šatech, které by odráželi barvu země a dokázali se při tanci divoce roztočit. Vše nakonec také vypadalo k mé naprosté spokojenosti. „Musíme stihnout i Oliviin účes,“ připomněla jsem horlivě svou nejlepší kamarádku, kterou stejně jako mě dnes čekal ten významný obřad během slunovratu. Na rozdíl ode mě se však plánovala stát strážkyní vody. Chystaly jsme se ale samozřejmě společně, nejen protože jsme byly nejlepšími kamarádkami a o tenhle večer jsme si společně plánovaly už celé roky ale také protože ona sama neměla vlastní mámu, co by jí s přípravou pomohla. Spolu s jejím bratrem přišli o své rodiče jako malé děti a moji rodiče se jich tak ujali jako opatrovníci.

„Když se přestaneš tak vrtět budeš hotová za chvilku a Olivie může přijít na řadu,“ napomenula mě znovu mamka.

„Žádný spěch, na rozdíl od Leah já jsem už oblečená a moje vlasy nezaberou ani z poloviny tolik času jako ty její, i když jsou dvakrát tak dlouhé,“ ozvala se rozverně Olivie z druhé strany místnosti.

„Jen jednou tak dlouhé,“ utrousila jsem uštěpačně, ale přesto ne skutečně uraženě. Na to jsem Olivii až příliš dobře znala. Než jsem se nadála, mamka s mými vlasy byla skutečně hotová a já jsem byla tak volná, abych se mohla dostrojit. Celý den jsem si ale připadala téměř jako v nějaké mlze, nebo nějakém neuvěřitelně zvláštním snu, kde se všechno kolem mě míhalo neuvěřitelnou rychlostí, a přesto nesnesitelně pomalu. Chvílemi jsem se až bála, že se večera snad ani nedočkám.

Nakonec ale přeci jen ten večer přišel. Čekala jsem na svou velkou chvíli pod letní večerní oblohou a zhluboka jsem se nadechovala provoněného teplého vzduchu. Olivie mi zatím nervózně tiskla ruku a byla až příliš podezřele tichá. Nemusela ale ani nic říkat, abych jí porozuměla. I když jsem se dnešního večera nemohly dočkat ta vážnost tohoto okamžiku byla přeci jen trochu děsivá. Navíc jsme se musely za chvilku rozdělit, protože jsme si každá zvolila jiný živel musely jsme být také každá v jiné skupině a čelit tak té největší nervozitě odděleně. Přesto na tom Olivie byla o něco lépe než já. Ona totiž vedle sebe bude mít svého bratra, dvojče Erica, jehož volba stejně jako Oliviina padla na vodu. To znamenalo, že budou spolu ve stejné skupině, což bylo něco, co jsem jim značně záviděla a trochu litovala, že jsem si nezvolila ten stejný živel. Jenže se nedalo nic dělat, voda byla asi až ten poslední živel, který bych chtěla skutečně ovládat, a tak jsem se musela smířit s tím, že budu od své kamarádky brzy odloučena. Malou útěchou mi bylo alespoň to, že strážci země přišli na řadu dřív než strážci vody, a tak jsem to měla mít za sebou dříve než oni a mohla jsem pak už v klidu přihlížet tomu, až budou podstupovat to samé co já.

*

Když nastal ten kýžený okamžik, kolena se mi roztřásla tak, až jsem si myslela, že nebudu schopná chůze. Spolu s další hrstkou mých vrstevníků jsem procházela skrz palouk, na němž se slavnost odehrávala a na jejímž konci byly připraveny dva trůny na nichž usedli dva z našich bohů. Právě oni nám měli umožnit propojení s našim zvoleným živlem. Jen matně jsem vnímala všechny dospělé strážce kolem nás, kteří tomu obřadu měli přihlížet a mezi nimiž byli i moji rodiče a moji mladší sourozenci. Stejně tak jsem si pořádně nedokázala vychutnat tu velkolepou výzdobu kolem. Najednou sem i zdálo, že všechny ty louče kolem mě oslepují a vůně z květin je až příliš omamná. Jediné, co jsem dokázala vnímat skutečně ostře byl bůh, který seděl na jednom ze dvou trůnů a o kterém jsem byla pevně přesvědčená, že právě on bude tím, kdo mi předá moje schopnosti. Nejsem si už tak jistá, co mě v mém přesvědčení utvrzovalo ještě předtím, než nás skutečně postavili do řady před ním, ale nějak jsem to prostě cítila v kostech. To mi ale pomohlo nabrat trochu sebejistoty, určitě jsem svůj živel nevolila špatně. Byla jsem hned asi tak třetí na řadě, a tak jsem se mu brzy ocitla brzy tváří v tvář. Byla to trochu podivná tvář a vlastně jsem si nebyla jistá, jestli na obličeji nemá nějakou masku. Měl hluboké oči a každé z nich bylo jinak zbarvené, levé bylo modré, a to pravé zase hnědé. Na tom by samo o sobě nebylo až nic tak zvláštního, ale i zbytek jeho tváře hrál tak trochu všemi barvami. Jeho čelo bylo zbarvené do šeda, zatímco jeho tváře zase do zelena a na bradě měl zase sněhově bílé strniště. Byl mnohonásobně vyšší než já a ten rozdíl byl ještě o to výraznější, když jsem před ním poklekla. Připadala jsem si k smrti vyděšená a srdce mi tlouklo až někde v krku. To vše ale opadlo ve chvíli, kdy jsem vložila své ruce do těch jeho a začala opakovat přísahu, kterou jsem se na dnešní večer tak svědomitě učila. Zaplavila mě totiž namísto toho tak silná vlna hřejivé a příjemné energie, že ve mně nezbylo kousek místo pro cokoliv jiného. Připadala jsem si najednou tak silná, jako nikdy v životě a měla jsem téměř až pocit, že se vznáším, a přesto jsem zcela jasně vnímala každičký milimetr země na které jsem klečela. Byla jsem v naprosté euforii a nadšeně jsem nastavila tvář hrsti okvětních plátků, kterými mě ten prazvláštní bůh zasypával. Byla jsem pevně přesvědčená, že tak dokonale jako právě v tuto chvíli se už nikdy, nikdy v životě cítit nebudu.

Ten okamžik byl ale pryč dřív, než jsem se nadála a já jsem musela ustoupit své místo dalšímu ze strážců v řadě za mnou. Byla to drobná dívenka jménem Grace a vypadala asi stejně tak nervózně jako ještě před chvilkou já. Povzbudivě jsem se na ní tedy usmála a rychle ustoupila. Ten pocit neuvěřitelní síly a energie však nikam neodcházel. Nadšeně jsem se rozběhla vyhledat svoji rodinu, abych s nimi mohla oslavovat. Byla to ale Olivie a její bratr koho jsem se nemohla dočkat až znova uvidím. Věděla jsem, že se mi to snad podaří ještě předtím, než přijde na řadě ta jejich chvíle. Doufala jsem, že si ke mně najdou cestu ještě před půlnocí, než se bohové na trůnech vymění a na řadu přijdou živly vody a vzduchu. Moje přání se mi splnilo jen z poloviny, netrvalo totiž dlouho a v davu jsem zahlédla Oliviinu plavou hlavu, která se kvapem blížila směrem k nám. Byla ovšem sama. Když dorazila až k nám nadšeně jsem jí samozřejmě objala ale i přesto jsem nedokázala zcela zastřít své zklamání, alespoň ne před Olivií.

„Myslím, že je příliš nervózní a potřebuje chvíli pro sebe,“ zašeptala mi do ucha a pak mě pustila ze svého sevření. „Já na tom nejsem o moc lépe,“ nervózně se usmála. „Chtěla jsem tě ale na chvilku vidět. Jaké to bylo?“ zeptala se se zájmem a snad i s jakousi obavou a pozorně si mě začala prohlížet.

„Božské,“ vydechla jsem ještě se značnou dávkou euforie. „Byl to ten nejúžasnější pocit, jaký jsem kdy zažila,“ ujistila jsem svou nejlepší kamarádku.

„Hm když to říkáš,“ zkonstatovala s jakousi úlevou ale pak se ještě na okamžik zatvářila pochybovačně, „takže to nebolí nebo tak? Nemáš u toho pocit, jako když se ti snaží vysát duši a vyrvat vnitřnosti z těla?“

Její dotaz zcela očividně pobavil mého tátu, protože jsem zaslechla, jak se uchechtl, zato já jsem na ní zůstala trochu překvapeně koukat. „Samozřejmě, že ne. Jak jsi na tohle přišla?“

„Věděla jsem, že lže!“ prohlásila energicky Olivie spíš tak pro sebe než, aby mi skutečně odpovídala.

Víc mi ale ani vysvětlovat nemusela. Eric si vždycky našel nějaký způsob, jak si utahovat ze své sestry. Znovu mě zamrzelo, že jsem neměla šanci ho spatřit před zahájením druhé části obřadu. Naše přátelství sice značně ochladlo od dob, kdy jsme byly ještě malé děti ale přesto jsem k němu stále chovala značnou náklonost. Nedalo se ale nic dělat. Musela jsem se smířit s tím, že ho uvidím až po skončení obřadu. Alespoň je tak velká šance, že z něj opadne veškerá nervozita a nebude hrozit, že se ho bude držet ta protivná nálada, co poslední dobou míval.

To jsem se ale tak trochu přepočítala. S dojetím jsem pozorovala, jak na Olivii přišla na řadu. Vypadala skoro spíš jako nějaká víla, v jejích bleděmodrých šatech a vlasech plných modrých perliček. Jako vždy byla překrásná a myslím, že to neuniklo ani bohyni, která jí předávala schopnosti vody. Všimla jsem si, jak se nad Olivií pozastavila a prohlédla si jí o něco pozorněji než ty předešlé strážce. Ještě pozorněji si pak prohlížela Erica, který nastoupil hned po své sestře a zcela jistě jí nenechal na pochybách, že byl Oliviiným dvojčetem. Co se tedy alespoň jeho vzhledu týkalo. Jejich vystupování bylo totiž naprosto odlišné. Zatímco Olivie k bohyni přistoupila, no ne zrovna s bázlivou úctou ale alespoň s jakousi pokorou, Ericův postoj odrážel spíš aroganci a pohrdání. Znepokojeně jsem si nad tím povzdychla. Nevím, co to do něj poslední dobou vjelo ale doufala jsem, že nevyvede nějakou hloupost. K mé úlevě zůstal jen u svého vzdorovitého výrazu, ale nic víc si nedovolil. Navíc jsem na něm poznala, jak jeho rebelie byla alespoň na chvíli přemožena sílou okamžiku ve chvíli, kdy v něm bohyně probudila schopnosti strážce vody. Usmála jsem se, dokázala jsem se do něj dost dobře vcítit, sama jsem si tím tenhle večer prošla a ta euforie okamžiku se prostě musela dostat i skrz Ericovu zatvrzelou náturu.

Netrpělivě jsem vyčkávala na to až celá ceremonie bude u konce a já budu moci ty poslední chvíle dnešních oslav slunovratu strávit po boku dvojčat. Olivii nebylo nijak těžké najít, hned po skončení jsem ji našla na vrchním kraji palouku, jak se rozhlíží kolem. Rozběhla jsem se k ní a nadšeně jí sevřela v náručí, „gratuluji,“ zašeptala jsem rozjařeně. Chtěla jsem říct víc ale nic vhodnějšího mě v tu chvíli nenapadlo, a tak jsem ji jen ještě chvilku držela, a i přes to, že její postava byla až neuvěřitelně křehká, cítila jsem jaká z ní sálala neuvěřitelná síla.

„Bylo to něco neuvěřitelného,“ prohlásila nadšeně a její modré oči při tom jenom zářili.

„Já vím,“ přikývla jsem na souhlas a znova jsem se usmála. „A kde je Eric?“ zeptala jsem se a zvědavě se rozhlédla, tak nějak jsem očekávala, že je najdu pohromadě.

„Vím já?“ pokrčila Olivia rameny. „Vytratil se skoro hned po tom, co nám bylo dovoleno vrátit se zpátky mezi ostatní. Snažím se nebrat si to ostatně,“ řekla trochu uraženě a dotčeně našpulila rty. Hned se ale zase uvolnila a místo toho ke mně natáhla ruku. „Však ho taky nepotřebujeme nebo jo?“ zasmála se a táhla mě směrem do tančícího davu.

Nijak jsem se nebránila. Rozběhla jsem se ruku v ruce se svojí nejlepší kamarádkou a zvesela si prozpěvovala slova právě hrající písně a zhluboka se při tom nadechovala čerstvého letního vzduchu. Dnešní noc už asi nemohla být krásnější! Co víc bych si v den patnáctých narozenin také ještě mohla přát? Snad možná jen… můj pohled se opět zatoulala do okolí a konečně se mi i podařilo ho spatřit. Tančil s jakousi drobnou hnědovláskou, kterou jsem brzy rozpoznala jako Lisu, strážkyni, která stejně jako my dnes získala své schopnosti. Její volba padla na oheň, jak už prozrazovala i rudá barva jejích šatů. Zlehka jsem šťouchla do Olivie a hlavou pokývala směrem k Ericovi. Rychle pochopila a začala si davem klestit cestu ke svému bratrovi, já jsem se držela jen v těsném závěsu za ní.

„Tak tohle je podstatnější než vlastní dvojče a věrná kamarádka,“ zašklebila se Olivie a zaklepala Ericovi na rameno hned jak ho měla na dosah.

„Otravné dvojče a její kamarádka jsi chtěla říct, že?“ zabručel otráveně Eric a já se snažila nezatvářit se zklamaně či ublíženě.

„Ne, to jsem říct nechtěla,“ usmála se na něj sladce a poté hodila na Lisu tak nepříjemný pohled, že se to děvče raději hned vytratilo.

„Oj, proč jsi to udělala Olivie?“ obořil se na svou sestru rozhořčeně Eric.

„Protože nechceš trávit zbytek slunovratu s Lisou, tak jsem ti pomohla se jí zbavit,“ odpověděla mu tak sebejistým a kritickým tónem, že si šlo jen těžko představit, že by se ní o tom dalo dál diskutovat.

Erica to ale zřejmě tak akorát pobavilo. „Nepovídej, a od kdy ty za mě rozhoduješ, co chci a co nechci?“

„Od té doby, co máš očividně zatmění mysli,“ odpověděla mu pohotově Olivie.

„Jenom protože nechci trávit každou svoji minutu s tebou a s Leah?“ ohradil se naštvaně Eric. „Proč bych taky měl? Vyrostli jsme a našim dětským hrám už odzvonilo. Vy dvě si zřejmě stále ještě vystačíte ale já bych rád rozšířil okruh svých přátel. Dělá to pak ten nudný život tady alespoň trochu zajímavější.“

„Hm to jistě,“ odfrkla si sarkasticky Olivie, „protože Lisa je tak chytrá a zábavná společnice.“

„Rozhodně lepší než ty sestřičko,“ ušklíbl se kysele Eric. „Takže když mě omluvíš rád bych se jí zase věnoval, slíbil jsem jí ještě nějaký ten tanec,“ mrkl na Olivii, a ještě, než se otočil k odchodu se na okamžik zarazil a zadíval se na nás. „Jinak vám ale přeji krásný zbytek večera, jsem si jist, že si ho užijete jo a mimochodem, Leah,“ jeho pohled se teď upřel jen na mně. „Příště zkus jinou barvu květin, tahle se ti ošklivě tříská s barvou vlasů.“

Olivie ho prudce nakopla dřív, než jsem na to stihla, jakkoliv zareagovat. „Padej pitomče,“ nakázala mu naštvaně ale byla to ona, kdo zamířil pryč a táhl mě s sebou.

Já jsem jí jen slepě následovala. Byla jsem asi až příliš zaskočená na to, abych se zmohla na cokoliv jiného. Věděla jsem, že jsme si s Ericem nebyli tak blízcí, jako když jsme byli děti ale přesto jsem od něj nečekala takovéto chování. Snad možná právě protože jsme o tomhle slunovratu mluvili už tak od našich sedmi let, jsem si myslela, že i přes všechny naše neshody a dohadování bude dnešní večer jiný. Po tom, co se ale teď odehrálo jsem se musela nadobro vzdát všech nadějí, že já a Eric jsme ve skrytu duše stále ještě přátelé a že vůbec o moje přátelství a moji společnost stojí. Měl pravdu; vyrostli jsme a asi jsme se až příliš změnili. Rozčíleně jsem si strhla z hlavy květinový věneček spolu i s hrstkou vlasů a nechala ho dopadnout na zem, kde ho velmi rychle okolní dav zadupal do země. Po očku jsem sledovala, jak se ty květy mění ve špinavý prach, zatímco mě Olivie odváděla dál a dál. Mluvila při tom na mně, ale já jen sotva vnímala, cože to přesně říká, alespoň až do té chvíle, než se zprudka zastavila a donutila mě se na ní podívat.

„Můj bratr je idiot ale ty si kvůli němu nebudeš kazit tak krásný večer, je ti to jasné?“ přísně přimhouřila oči. „Navíc bez to z té lepší stránky, zůstala ti ta lepší polovina dvojčat,“ ze široka se usmála. „A to se nikdy nezmění,“ dodala ještě a setřela mi slzy z tváře.

Zhluboka jsem se nadechla a vděčně přikývla. „Hádám, že v tom případě si asi nemám na co stěžovat?“

„To si piš, že ne!“ mrkla na mně a pak nenápadně sebrala z kousek opodál stojícího stolu dva poháry vína. „Na sílu přátelství!“

„Na ta nejlepší přátelství,“ usmála jsem se a přiťukla si pohárem vína.

-Lily Alice Lily_alice_fantasy_youngadultsknihy

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *