Všechno nejlepší, Ericu

Jen takový malý narozeninový treat, který mi přišel o víkendu na mysl. Napsala jsem takový útržek z Dokud nás smrt nerozdělítentokrát ale z Ericova pohledu 🙂 Co víc k tomu dodat, než snad jen enjoy 😉

Probudil jsem se s východem slunce. Odjakživa jsem byl „ranní ptáče“, ale co mi dnes nenechalo spát byl fakt, že s ránem přijde i další rok mého života. Nebylo to ani tak nadšení, jako spíš zvláštní prázdnota, co jsem cítil. Dnes mi bylo devatenáct let, ale to byl jen pouhý fakt. Neočekával jsem od toho nic extra, bude to zcela obyčejný den, jako každý jiný. Snad kromě večera, kdy budu slavit se svým dvojčetem, ale to spíš kvůli ní než kvůli sobě. Byla to taková naše tradice od doby, co jsme byli jen my sami dva. Kdyby to bylo jen na mně, celou tu narozeninovou záležitost bych ignoroval, ale to jí nemůžu udělat. Vím, že pro ni to znamená daleko víc než pro mě. Večer tedy bude patřit Olivii, přesto si můžu ale dovolit strávit den podle svého. Zmizet někam pryč, kde budu sám se svými myšlenkami. To bylo něco, co jsem právě teď potřeboval.

Vstal jsem tedy z postele a oblékl se. Chtěl jsem se vytratit dřív, než hrozilo, že se potkám s Olivií, která mě bude lanařit, abych s ní podnikl něco i přes den, což by pravděpodobně zahrnovalo i oběd u Leah doma, a to bylo asi tak to poslední místo, kam jsem chtěl dneska jít. I když s tím v kolik se včera Olivie vrátila, nehrozilo, že by byla asi nijak brzo vzhůru. Stejně jsem to nechtěl riskovat. Zajímalo by mě, kam se to tak často vytrácí, poslední dobou, protože jsem si byl zcela jistý, že polovina jejích výletů nebyla za její nejlepší kamarádkou. Samozřejmě mě ale vždy odbyla, když jsem se jí na to zeptal a já jsem jí do té odpovědi nechtěl nutit násilím. Když bude chtít mluvit, tak bude mluvit a já budu stále ochoten si jí vyslechnout. Jistota ale byla jistota, a tak jsem seběhl dolů s tím, že jen popadnu v kuchyni něco k jídlu a vyrazím ven. Těsně před kuchyní jsem se ale zarazil. Zaslechl jsem totiž odtamtud jakýsi šramot, který naznačoval, že ta místnost není prázdná. Byla tu pravděpodobnost, že jsem se mýlil a Olivie si přece jen přivstala anebo tu byla ještě možnost, že máme doma návštěvu a vzhledem k tak brzké hodině mě napadla jen jedna jediná osoba, která by to tak mohla být. Na okamžik jsem zaváhal. Mohl jsem se dost snadno vytratit ven, bez toho, aniž by kdo vůbec zaregistrovat, že jsem tu byl. Nechtěl jsem ji vidět. Posledních několik měsíců jsem dělal, co jsem jen mohl, abych se jí vyhnul, a tak jsem v tom teď mohl krásně pokračovat. Jenže něco uvnitř mě mi našeptávalo, že dnes bych jí přeci jen alespoň na okamžik vidět chtěl. I kdyby ten okamžik měl být sebevíc bolestnější. Nemohl jsem tomu nutkání odolat, a tak jsem otevřel dveře.

Stála u kamen a cosi míchala na pánvi. Mohl jsem vidět, jak na ní dopadají ranní paprsky a odráží se v jejích měděných vlasech, zatímco na její bledý obličej dopadal stín. Vzhlédla a její jantarové oči se setkaly s těmi mými.

„Dobré ráno,“ pozdravila mě poněkud nejistě.

Její nejistota se odrážela i v jejím výrazu ve tváři a já jsem v sobě nenašel dost sebejistoty na to jí pořádně odpovědět, a tak jsem zůstal raději mlčet. Jen jsem vešel dál do místnosti a snažil jsem se vyhnout dalšímu pohledu na ní.

„Nemusíš se bát, nepřišla jsem vás obrat o všechno jídlo, co máte,“ zažertovala. Asi aby prolomila to trapné ticho.

Já jsem ale netušil, co bych jí na to tak asi řekl, a tak jsem zůstal zticha. Trochu jsem zalitoval, že jsem vůbec vešel dál. Bylo to mnohem těžší, než jsem si myslel.

„Dělám snídani pro Olivii,“ řekla a pak se na chvilku odmlčela, než dál pokračovala. „Má narozeniny,“ zvolala a já si jen povzdychl. „Což samozřejmě víš, když je to tvoje sestra. Chci říct dvojče,“ začala se poněkud zamotávat do toho, co říká. „Totiž, chci říct, že ty máš taky narozeniny.“

„Nepovídej,“ odpověděl jsem jí poněkud ostře a přibouchl dveře od skřínky, do které jsem posledních několik vteřin tupě zíral. Chtěl jsem rychle popadnout nějaké jídlo a raději odtud vypadnout. Problém byl, že většina jídla byla uskladněná v místech, kde stála Leah a já jsem se s ní nechtěl dostat do tak těsné blízkosti.

„Ericu,“ řekla se značnou rezignací v hlase.

„Co ještě?“ odsekl jsem.

Věděl jsem, že se k ní nechovám nejlépe, jenže jsem se neměl k tomu, abych jí ještě odpustil za to, jak se zachovala v létě. Přestože mezi námi nepanoval zrovna nejpřátelštější vztah už nějakou dobu, a to především kvůli mně, tentokrát zašla už příliš daleko. Nedokázal jsem se přes to jen tak přenést.

„Všechno nejlepší k narozeninám,“ slabě se usmála a já jsem ihned pocítil účinek toho úsměvu. Podvědomě tohle byl přesně ten důvod, co mě přiměl skutečně vejít do kuchyně. Tohle byla totiž přesně ta slova, která jsem od ní dneska chtěl slyšet. Možná to bylo trochu ješitné, ale ona byla vedle Olivie, to nejbližší rodině, co jsem měl. I přes všechny naše neshody a moje snahy jí od sebe odehnat. I když jsem na ní byl v tuhle chvíli stále naštvaný, sobecky jsem toužil po její pozornosti, a tak jsem si v tu chvíli nemohl pomoci, abych jí tiše nepoděkoval, bez jakékoliv hořkosti v hlase.

„Kam se chystáš tak brzy?“ zeptala se, pravděpodobně ve snaze udržet naší konverzaci.

„Na lov,“ odpověděl jsem poněkud stroze.

„Daniel neříkal, že dnes půjdete.“

Bylo na ní znát, že je nervózní. Pozoroval jsem, jak sundala pánev z kamen. Ruce se jí při tom nejistě třásly. Věděl jsem, že se cítí značně provinile, za to, co udělala. Neměla v povaze být tak lstivá a zákeřná jako byla o slunovratu a byl jsem si jistý, že jí trápí svědomí. Jenomže já jsem ještě nebyl připravený na to jí odpustit.

„Jdu sám,“ odvětil jsem tedy prostě.

„Sám?“ zeptala se téměř šokovaně.

Pokrčil jsem rameny. Znal jsem ji až dost dobře na to, abych tušil, co se jí asi honí hlavou; že budu sám na narozeniny a že to není v pořádku. Alespoň tedy podle ní. Jenomže to byla ale moje věc a nechtěl jsem to s ní nijak zásadně rozebírat. Bylo na čase utnout celou tuhle rozpačitou konverzaci a raději už definitivně zmizet.  Zamířil jsem tedy ke dveřím, ale zarazil jsem se těsně před tím, než jsem stiskl kliku. Napadlo mě dát Leah trochu jiný podmět k přemýšlení. „S tou snídaní bych tolik nespěchal. Myslím, že se Olivie bude chtít pořádně prospat. Byla pryč celou noc. Možná by tě to mohlo zajímat – možná taky ne,“ znovu jsem jen pokrčil rameny a pak jsem už definitivně otevřel dveře a zmizel ven. Myslím, že jsem nás oba dnes potrápil už víc než dost. Teď už na mě čekal les a možná nějaké to dobrodružství kolem našich hranic, jeden nikdy neví, na co nového by tam mohl třeba narazit.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *