Vzpomínka na dlouho připravovaný výlet

Z rodiného archivu humorných vzpomínek!

Už tomu pomalu rok, co jsem se spolu se svojí mámou vydala na ME v krasobruslení, které se odehrávalo v Ostravě a které jsem si jako velký fanoušek krasobruslení nemohla nechat prostě ujít. Musím říct, že to patřilo rozhodně k nejhezčím dnům mého života a velice ráda na to vzpomínám. Některé ty vzpomínky jsou ale také poněkud humornějšího rázu a tak mě mamka ještě během našeho pobytu v Ostravě přemluvila, abych to sepsala jako jakousi humoristickou povídku a já jsem jí ráda vyhověla. Nejdříve jsem neměla v plánu to nijak zveřejňovat, protože je to příliš osobní a subjektivní, ale nakonec jsem si řekla, že by to přeci jenom snad stálo i za to. Ráda bych ale dodala, že veškerá kritika v textu je především kvůli komickému prvku než jako skutečná kritika ME v Ostravě, které bylo skutečně velmi vydařené. Bez dalších průtahů, už přejdu k povídce samotné a doufám, že čtenáře alespoň trochu pobaví!

Ostravu 2017 aneb jak jsme s maminkou jely na ME v krasobruslení.

alice_lily_neradova_mama_ostrava

Už tomu bude asi deset let, co jsem se beznadějně zamilovala do krasobruslení. Já, ač jsem naprosto nesportovní typ člověka, jsem tomuto konkrétnímu sportu zcela propadla. Od té doby si nenechám ujít jedinou příležitost, kdy mohu krasobruslení, alespoň s úctou pozorovat někde z povzdálí. Mojí pravděpodobně nejoblíbenější událostí krasobruslařské sezony je evropský šampionát. Snad protože to bylo právě mistroství Evropy, které mě poprvé před tolika lety zaujalo anebo protože z nějakého důvodu, jsou to právě evropští krasobruslaři, kteří se mi zarývají do paměti. Tak či tak, evropský šampionát je něco, co bych si nenechala ujít ani za všechny poklady světa. Během posledních několika let, se však toto sledování pro mě stalo tak trochu výzvou.

Už to bude nějakou dobu, co jsem se prakticky přestěhovala do Velké Británie. Je to sice země mnoha možností, ale sledovat zde tyto přenosy je, jak by se po anglicku řeklo, a real struggle. Což o to, je to sice o něco lepší než hokejové přenosy, protože to krasobruslení, Briti alespoň nějak berou na vědomí. Jenomže, co si budeme povídat. Ti angličtí komentátoři těm českým nesahají ani po kotníky, alespoň z mého českého úhlu pohledu. Proto mě to tedy vždy stojí všechny nervy a úsilí, abych přece jen mohla sledovat přenos české televize. Nakonec se mi to ale přeci jen nějakým tím zázrakem povede.

Letošní evropský šampionát se však odehrával u nás v České Republice! Co tedy teď? Mělo se odehrávat koncem ledna. Tudíž v době, kdy je vyučování už opět v plném proudu a vynechat dva týdny školy, by bylo pro mě naprosto nemyslitelné. Stejně tak nemyslitelné, by ale bylo nechat si ujít takovou příležitost spatřit toho mistroství na vlastní oči. Už jen, když jsem si v hlavě vybavila všechen ten výčet jmen mých oblíbených krasobruslařů, mi stačil abych věděla, že něco takového prostě nemohu prošvihnout. A tak tedy bylo rozhodnuto! Po vánočních prázdninách jsem se sbalila a jela zpět do Anglie, kde jsem absolvovala první přednášky a semináře nových předmětů, aby měla má duše klid. Hned jsem se ale také omluvila, že z rodinných důvodů, musím další týden zpět domů. Člověk přeci jen nikdy neví, do jaké míry by profesoři schválili takové fanouškovské nadšení. Každopádně o deset dní později jsem byla opět na cestě zpátky do České Republiky.

alice_lily_neradova_česká_republika

Letěla jsem den předtím, než celé to mistroství mělo vypuknout. Plán byl jasný, měla jsem přiletět v úterý večer a ve středu brzy ráno jsem ještě spolu s mojí mámou měla vyrazit směr Ostrava. Všechno to šlo až podezřele hladce. Let neměl žádné zpoždění a já se domů dostala v celku poměrně rozumnou hodinu, což se mi už velmi dlouho nestalo. Samozřejmě, že všechny trable začali až druhý den.

A to hned od samého rána. Z nějakého důvodu mi mamka zcela důvěřovala v tom, že dokážu správě nařídit budík, abychom vstaly včas. Já jsem sama o sobě taky nezapochybovala. Však, co bych na tom mohla pokazit, když snad stejně nebudu ani moci nedočkavostí usnout? No v tom spánku, jsem se nezmýlila, to je pravda. V tom budíku už ovšem bohužel ano. Z nějakého důvodu jsem ho nastavila na 5:30 a ne na 4:30. A tak tedy místo klidné snídaně nás čekal závod s časem, během něhož jsme secesta_do_ostravy_alice_lily_neradova_stabucks musely stihnout rychle obléknout, dobalit poslední věci a rychle běžet na nádraží, kde jsme si také ještě musely koupit lístek na vlak který odjížděl v 5:49. Nevím přesně jak jsme něco takového dokázaly, a asi ani nemusím dávat přesný výčet toho, co jsme doma zapomněly. Byl by totiž poměrně dlouhý. Důležité však bylo, že jsme vlak stihly a neměly jsme pak problém tedy chytnout ten plánovaný vlak do Ostravy. Navíc jsme také tak trochu doufaly, že tím jsme si všechny trampoty vybraly a všechno už bude v naprostém klidu. Jenomže, to jsme se samozřejmě, trochu přepočítaly. Co by to bylo za výlet bez nějakých těch zmatků a trampot?

To, že jsme snad trochu bloudily při hledání penzionu, bych snad mohla s mlčením i přejít. Dokonce i to, že můj baťoh i foťák byli moc velké, a tudíž mi je zakázali pronést s sebou na stadion. Přes všechno jsme se ale přeci jen dostaly konečně dovnitř do haly, kde jsem se smutných povzdechem zjistila, že moje oblíbená krasobruslařka svůj krátký program už jela. Zamrzelo mě to. Hlavní ovšem bylo, že jsme skutečně na místě a čekají nás další čtyři dny nezapomenutelných zážitků. To bylo něco v čem jsem se skutečně nemýlila.

O druhém dnu jsem byla zcela přesvědčena, že už musí jít zcela hladce. Cestu už jsme měly vyzkoušenou. Věděly jsme tedy, že musíme trolejbusem dojet na hlavní nádraží a odtamtud nastoupit na tramvaj číslo dvě, která nás odveze až přímo před sportovní halu. Ovšem vzhledem k tomu, že se mi spustila z nosu ohromná rýma a z mého oblíbeného červeného kabátu, jako tradičně odpadali všechny knoflíky, rozhodly jsme se, že vyrazíme o něco dříve a podíváme se po nějaké té lékárně a snad i zimní bundě. Lékárnu jsme našly bez obtíží, jmenovala se u Anděla strážce, a tak jsme bez alice_lily_neradova_kabat_zimaváhání vešly s vidinou brzké úlevy od nepříjemné rýmy. Paní lékárnici jsem tedy poprosila o Olynth a na její dotaz, jestli jej chci pro dospělé nebo děti jsem odpověděla, že pro dospělé. Asi to ale nebyla dosti sebejistá odpověď, protože paní lékárnice si mě nedůvěřivě přeměřila pohledem o otázala se mě kolik, že mi to je přesně let. Když jsem rozpačitě odpověděla, že je mi dvacet čtyři let tak se paní jen zasmála, že jsem šikovná, že si myslela, že ji mi patnáct. Upřímně si myslím, že mi ze slušnosti ještě pár let ve svém odhadu přidala. Tím se rozplynuli mé iluze o tom, že už vypadám alespoň na osmnáct, či dokonce snad dvacet let.

 

Po úspěšném vyřízení lékárny, kde jsme nakonec získaly 10% procentní slevu, po zjištění, že je paní stejně velká fanynka krasobruslení jako my, jsme se vydaly na lov zimní bundy. Braly jsme to jako bleskovou akci a vůbec jsme nepočítaly s tím, že sehnat v lednu zimní bundu, bude nějaký problém. Jako obvykle jsme se přepočítaly. Dalo to poněkud zabrat, a tak veškerá naše časová rezerva byla téměř pryč. Přesto se nám však povedlo dostat se ke sportovní hale právě včas. Akorát na začátek krátkého programu tančeních párů. Podotýkám, že má zvolená slova dostat ke sportovní hale jsou zcela výstižná, protože dostat se dovnitř haly bylo zcela nové dobrodružství. Bezpečnostní kontrolu jsme sice prošly zcela bez potíží, ty měli ale přijít hned vzápětí, když přišla na řadu kontrola vstupenek. Tehdy jsem si totiž všimla, že mi máma podává můj vytištěný lístek na autobus z Canterbury do Londýna. Ihned jsem ji na to upozornila a čekala až mi podá ten správný kus papíru. Jenomže to se nestalo. Mamka se na mě místo toho zaraženě podívala, že ale přece nic jiného u sebe nemá, a že tak jeden z našich lístků na krasobruslení musel zůstat v penzionu na stole. Co naplat, jedna z nás musela tu téměř hodinovou cestu absolvovat znova. Protože je moje mamka obětavý člověk, tak tu jednu platnou vstupenku dala do ruky mě a otočila se, že tedy pojede zpět a bude snad co nejdříve zase zpátky. Ani jedna z nás netušila, že jí čeká cesta plná akčního napětí a dobrodružství.

Protože jsme moji novou zimní bundu platily hotovostí a ne kartu, jak nás v obchodě požádali, neměla máma u sebe žádnou hotovost, a tudíž musela ještě někde vystoupit a najít bankomat. V tom naštěstí nebyl žádný problém. Ten nastal až ve chvíli, kdy seděla opět v tramvaji, jejíž téměř půl hodinové intervaly způsobily, že platnost máminy jízdenky skoro vypršela. A samozřejmě, co čert nechtěl, v soupravě se objevili páni revizoři. Ihned začali kontrolovat každého z pasažérů. Máma proto raději vystoupila na nejbližší zastávce, protože už na jízdence měla pouze tři minuty. Samozřejmě, že to ale nebyla její cílová stanice. A tak se ocitla kdesi, kde to vlastně vůbec neznala, a kde musela čekat alespoň další půlhodinu na jinou tramvaj. Snad by to čekání nebylo tak strašné, kdyby venku nemrzlo, až praštilo, a nestála před ubytovnou, ze které vycházela dosti pochybná individua, která k tomu všemu pak postávala spolu s ní na tramvajové zastávce. V takové chvíli člověku prostě nemůže být nikdy lehko. Naštěstí však tu „horkou“ chvilku bez výrazných potížích přestála a nastoupila pak do tramvaje s novou platnou jízdenkou. Konečně se tedy mohla dostat zpět do penzionu.ME_ostrava_ticket

Já jsem mezitím ve sportovní hale nervózně švidrala po hodinách a odhadovala, kdy už by tak mamka mohla být zpátky. Rozhodla jsem se ji zavolat a zjistit, jak je na tom. Zastihla jsem ji přesně ve chvíli, kdy odemykala dveře od pokoje. Zopakovala jsem ji tedy instrukce k tomu, kde ten lístek určitě najde a poprosila ji, ať mi zavolá, až ho bude mít. Mamka na to ale odpověděla, že mi spíš zavolá v případě, kdyby jej naopak nenašla. Souhlasně jsem tedy pokrčila rameny a zatím se s ní rozloučila.

 

Netrvalo to snad ani pět minut a telefon mi začal opět vyzvánět. To znamenalo jediné: lístek se někam ztratil. Zdálo se to jako nemožné vzhledem k tomu, že jsme náš pokoj neopustily a s sebou jsme ho ten den určitě nebraly. Přesto po lístku nebylo ani stopy. Co teď? Já byla přesvědčena o tom, že se vlastně ani nic tak hrozného neděje. Však ono to zcela jistě půjde vytisknou znova. Jen jsem si nebyla jistá, zdali celý proces dokážu vysvětlit mámě do telefonu, anebo se také budu muset také zvednou a vyrazit zpátky do penzionu. Jenomže dřív, než jsem tuto úvahu stihla zformulovat nahlas, máma mi telefon zavěsila s tím, že jde něco dělat. Rozpačitě jsem na zavěšený telefon zůstala koukat a přemítala, jestli mám volat zpět anebo vyčkat. Nakonec jsem zvolila tedy metodu vyčkávání a trvalo to asi dvacet pět minut, než mi přišla sms s tím, že máma lístek má a čeká na tramvajové zastávce. S úlevou jsem si tedy oddychla, že to dobře dopadlo a konečně jsem mohla v klidu pozorovat, co že se to vlastně děje na ledě.

Když se mámě podařilo konečně dorazit, byl celý program už téměř u konce a další měl začít asi až za další dvě hodiny. O zábavu však rozhodně nebyla nouze. Přestože v aréně byl na každém rohu bufetový stánek, každý z nich měl naprosto stejnou nabídku jídla, která se skládala z párků či klobásy. Také jste měli možnost dát si kávu mama_alice_lily_neradova či čaj za 50 korun. 55 v případě, že jste si chtěli dopřát do těchto nápojů mlíčka či citronku. Jsem pevně přesvědčena o tom, že na hokejový zápas je taková nabídka víc než dostačující, ale na akci, kde jste prakticky od dopoledne do pozdního večera pět dní v kuse, to je řekněme propadák. Je tedy pravdou, že v průběhu těchto dnů se ta nabídka o něco málo vylepšila. Do stánku přibylo například ovoce: jablko, banány či kus hroznového vína. Každý kus po třiceti korunách.

Není se čemu divit, že při této dvouhodinové pauze lidé využili příležitosti vyjít ven a pokusit se něco pořádného k jídlu ukořistit tam. Problém byl v tom, že to bylo skoro tak nemožné jako uvnitř arény. Kolem sice několik hospod a restauračních zařízení bylo, při takovém počtu lidí ale bylo téměř nemožné v nich sehnat místo. Trochu jsme doufaly, že se nám poštěstí v jedné hospůdce, kde jsme předešlý den sehnaly alespoň dvě místa na svařák, když vidina jídla kvůli počtu hostů byla v nedohlednu. Nicméně ten den se nám nepodařilo ukořistit ani tyto dvě volné židle. Nedalo se tedy nic dělat a musely jsme to zkusit o podnik dál. K našemu překvapení jsme hned o dům vedle narazily na pizzerii, která byla téměř liduprázdná. Tato záhada byla rozhřešena ve chvíli, kdy jsme na dveřích spařili ceduli s nápisem: „Nevaříme“. Na okamžik jsme se zarazily, ale pak přeci jen vešly dovnitř. Jinde místo stejně neseženeme a chtěly jsme si dát hlavně kávu. Usadily jsme se tedy a já si v klidu mohla vyslechnout celou historii ztraceného lístku.

Potom, co mi máma zavěsila telefon, začala prohledávat znovu prohledávat pokoj vzhůru nohama. Tehdy si s hrůzou uvědomila, že večer vyhazovala nějakou hromadu papíru do koše. Ten už byl ovšem v tuhle chvíli vynesený a tudíž prázdný. Rozpačitě tedy zavolala panu majiteli, zdali už se všechny odpadky někam odvezly, anebo jestli bylo možné je ještě dohledat. A tak se tedy pan majitel zapojil do pátrací akce „Hledá se lístek“, a začal prohledávat popelnici u baráku. Co vám budu povídat? Máma si asi deset minut na to vzpomněla, že ještě nezkontrolovala jedno místo ve své kabelce, kde by ten lístek přeci jen mohl být, a také, že tam byl. Všechen ten stres, pozdvižení a vlastně celá ta cesta byla naprosto zbytečná. Máma tedy rychle zavolala panu majiteli a za celou tu záležitost se mu omluvila. Ten jí na to se smíchem řekl, že zkusit se má všechno a už alespoň jaký život musí mít bezdomovci. K celé věci si ještě dovolím dodatek, že taková situace s lístkem se u nás v rodině nenastala poprvé. Totéž se nám podařilo s lísky do tomboly, máminou novou kabelkou s tajemnou kapsičkou a slovy mého strýce: „Byla šance vyhrát kance“. To je ale zase příběh do jiné povídky.

Teď když už byly všechny naše krize zdárně zažehnané, mohly jsme si klidně užívat zbytek celého mistroství. Jediné, co mi však přeci jen chybělo ke štěstí, byla fotka či autogram mého oblíbeného krasobruslaře, který mě vlastě přitáhl ke sledování tohoto nádherného sportu. Od doby, co jsem ho před deseti lety zahlédla na televizní obrazovce, jsem se již od sledování krasobruslení neodvrátila. Snad bych na takové troufalé přání ani nepomyslela, kdybych ho den předtím neviděla, jak se fotí s fanynkami (ano převážně to byla děvčata, co si budeme povídat). Pozorovala jsem to asi dobrých dvacet minut, ale za celou tu dobu jsem si nedodala odvahy, abych se zvedla a přešla na tu druhou strany haly. Celý zbytek večera jsem si to pak vyčítala, co že za zbabělce to vlastně jsem! Máma se mě snažila utěšit, že se mi to třeba povede druhý den napravit, a měla skutečně pravdu. Musím ovšem podotknout, že jsem do sebe musela předtím kopnout dva panáky slivovice, abych v sobě tu ostýchavost překonala. Ne snad, že bych si ty panáky vědomě dodávala na kuráž, to ne! Byl to spíš takový babkovský lék (v mém případě teda spíš taťkovský) na moje nachlazení. Posloužili však nakonec hned dvojímu účelu.

Objevil se mezi diváky ani ne dlouho po tom, co začal odpolední program a já, posilněna těmi dvěma slivovičkami, jsem už na nic nečekala. Rychle jsem posbírala své věci a zvedla se. Spolu se mnou jsem zároveň zvedla polovinu řady, přes kterou jsem se musela prodírat, a pak další polovinu druhé řady, kde seděla moje máma, protože jsme neměly lístky vedle sebe. Cestou jsem někde ztratila svou šálu a chudáka mamku trochu poděsila, když jsem na ní honem vyhrkla, aby mi půjčila telefon, že ten její fotí kvalitněji, než ten můj. Pak jsem se rozběhla přes polovinu haly, abych to stihla včas. A věřte mi, to na někoho tak nesportovního jako jsem já, byl téměř olympijský výkon. Nakonec se vyplatil, protože jsem to stihla, a dokonce mě stihla dojít i máma, aby mě mohla v klidu vyfotit, a já se nemusela ztrapnit tím, že se budu snažit sama ten snímek udělat. Technologie, stejně jako sport, totiž nikdy nebyly moje silné stránky. A to ani nebudu mluvit o tom, jak moc se mi nervozitou třásly ruce a ani se mi nepovedlo vyfotit dvě fanynky přede mnou, které mě o to požádaly, protože jsem prostě nedokázala udržet foťák v klidné poloze a musela jsem jej předat mámě. Bylo to celé nakonec jen o fous, protože jen co se vyfotil ještě se mnou, musel už rychle běžet jinam. Výsledek toho byl, že ten můj snímek byl nakonec trochu rozmazaný, protože jsme si nedovolily ho už více zdržovat, ale hlavní bylo, že nějaký vůbec byl!

alice_lily_neradova_krasobruslení_teamczcech

Myslím, že tohle byly asi ty nejakčnější zážitky z těch pěti dnů, co jsme v Ostravě strávily. Snad jen ještě by stály za zmínku naše cesty domů, protože jízda tramvají byla také jedinečným zážitkem. Jak jen ale nejlépe vykreslit ten obrázek? Po tom, co dojel poslední krasobruslař a poté, co se předaly všechny medaile, se celá zaplněna hala zvedla a většina z těch lidí vyrazila na tramvajovou zastávku. Následkem toho ostrůvky na zastávkách jenom přetékaly, lidé stáli i v silnicích a auta měla problém v klidu projet. Situace nebyla o moc lepší v tom ohledu, že interval tramvaje byl cca 20 minut, a tak zástupy lidí rychle neodsýpaly, ba právě naopak. Přesto nikdo z těch lidí ani na okamžik toho „utrpení“ nezalitoval, protože ta podívaná, kterou krasobruslaři divákům přinesli, byla mnohem euforičtější. Přes všechny trampoty a nesrovnalosti ve mně tento šampionát nevyvolal nic jiného než čiré nadšení a blažený úsměv na tváři. Navíc, jak už tak má náš český národ v povaze, o všech těch „nepříjemnostech“ začali lidé vtipkovat a člověk snadno našel řeč s těmi okolo, i když je předtím nikdy neviděl. Sama jsem měla takové štěstí, že jsme s mámou daly do řeči s našimi sousedkami z penzionu, díky jejichž laskavosti jsem se dostala na lepší místo a měla jsem ke všem svým oblíbeným krasobruslařským hvězdám ještě blíž, a tudíž jsem si připadala jako v ráji. To vás pak snad nějaký ten hlad nebo zima ani trochu netrápí. Občas to sice vyžadovalo trochu handrkování o místo s nadšenými francouzskými důchodkyněmi, ale i tak se ten zážitek ze sledování dvojnásobně zesílil.

alice_lily_neradova_krasobruslení_teamfrance

Závěrem už bych snad chtěla jen dodat, že těchto pět dní strávených v Ostravě, bude zcela jistě patřit k těm nejlepším v mém životě. Budu na ně vzpomínat zvesela právě kvůli všem těm trampotám, co jsme s mamkou zažily. Od špatně nastaveného budíku, přes „ztracený“ lístek až po přeplněné tramvaje, které nemohly téměř ani zavřít dveře. Což bylo něco, na co sprostě nadával každý Čech či Slovák, a se smíchem komentoval každý cizinec.

A když už jsem u těch cizinců, vybavuje se mi jedna taková poslední veselá tečka na závěr, kterou jsem zaslechla v rychlíku na cestě z Ostravy do Prahy. Samozřejmě, že tento vlak byl plný lidí, kteří, stejně jako já a máma, mířili domů z krasobruslení, a tak nemluvili o ničem jiném. Těsně předtím, než jsme vystoupily, jsem zaslechla rozhovor dvou starších žen. Ta jedna právě vyprávěla historku, kdy se jí nějací cizinci vyptávali, zdali jsou párky a klobása naším národním jídlem. Musela jsem se tomu jako všichni ostatní jen vesle zasmát. Nakonec všechny tyhle detaily se stanou jen veselou historkou k vyprávění, a skutečně se bude vzpomínat na tu dokonalou krásu na ledě, která všechny naprosto učarovala, a pro kterou ten týden za školou a cesta z Anglie do Ostravy zcela rozhodně stály!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *